Výsledky 46. mnichovské bezpečnostní konference ke klidu Evropanů zrovna nepřispěly. Zatímco v minulých letech se konference zaměřovala převážně na otázky evropské bezpečnosti, tentokrát se politici a diplomaté (poprvé i za účasti Číny) chtěli více věnovat problémům globálních měřítek. Ale místo pocitu bezpečí, který jejich rokování mohlo vyvolat, jsou to spíše pocity úzkosti a strachu. Obavy z bezradnosti vůči rostoucím hrozbám, rozpaky z nepochopení možnosti kolektivní obrany proti nim.
Evropa stále nebezpečnější?
Především se nepodařilo dospět k pozitivnímu posunu v otázce jaderného programu Íránu – jednoho z hlavních bodů jednání. Íránské kličky kolem obohacování uranu (a jeho možného využití k vývoji jaderné zbraně) se ještě více zauzlily. Bez ohledu na ujednání šesti velmocí s Teheránem íránský ministr zahraničí Manúčehr Mottakí zpochybnil dohodu o vývozu uranu k obohacení na 20 procent do Ruska. A podle posledních zpráv už Írán sám uran obohacuje na 20 procent. Důvodem vyššího obohacování je údajná potřeba zajistit produkci izotopů nezbytných pro onkologické pacienty. Třebaže k výrobě jaderné bomby je nutné uran obohatit až na 90 procent, každé nové obohacovací zařízení tuto hranici významně přibližuje. Proto někteří účastníci konference označili íránský postup za vydírání. Ministr obrany USA Robert Gates a francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner se shodli, že jedinou možností, jak tomu čelit, je zesílení tlaku celého mezinárodního společenství na Írán, včetně dalších sankcí. Dokonce i Rusko, do této doby velmi shovívavé vůči íránským obstrukcím, odmítlo kroky ohlášené Íránem. Ruský ministr obrany Sergej Lavrov prohlásil, že Írán tím zpochybňuje svou upřímnost v otázce jaderného programu; i předseda zahraničního výboru Státní dumy Konstantin Kosačov připustil možnost nových sankcí. Ty ovšem mohou být účinné, jen připojí-li se k nim většina vyspělých zemí, včetně Číny. Podle americké administrativy by hospodářské sankce neměly postihnout prosté Íránce, ale především íránskou centrální banku a firmy spojené s revolučními gardami.
Nepatří k politickému folklóru, že jako reakce na íránský výsměch dohodám a vyhrožování smetením Izraele z povrchu země se opět objevila tzv. válečná karta. Prezident USA Barack Obama by podle příští republikánské konkurentky Sarah Palinové měl buď více podporovat Izrael, nebo vyhlásit válku Íránu. Podobné názory nejsou neobvyklé ani mezi izraelskými politiky a není divu: Írán už vyvinul nejen útočné rakety Sadžíl-2 s doletem 2000 km, v jejichž dostřelu je celý Izrael (a ovšem i Balkán, podmoskevská oblast nebo západní Čína), ale nyní rozbíhá také hromadnou výrobu nepilotovaných letadel, schopných bombardovat izraelská území. A před několika dny odpálil vesmírnou raketu Kavošgar 3, využitelnou i jako balistickou střelu s vojenskými hlavicemi.
Právě nebezpečí těchto a dalších intenzivně vyvíjených íránských zbraní by mělo být srozumitelné i pro ruského ministra Lavrova. Ten se ovšem pohoršuje nad preventivními opatřeními USA na obranu evropských spojenců a nad záměrem zachovat americkou vojenskou přítomnost v Evropě. Snaží se působit dojmem, že nechápe, jak by vojenské základny v Bulharsku a Rumunsku mohly mít odstrašující účinek na agresora íránského typu. Vyhlašuje-li Rusko doktrínu prvního jaderného úderu, musí se cítit mimořádně ohroženo. Jenže zatímco generální tajemník NATO Anders Rasmussen nabízí Rusku spolupráci při přetvoření Severoatlantické aliance v instituci propojenou s celým světem, Moskva usiluje o vyřazení NATO ze světové bezpečnostní architektury (nebo o její nahrazení bezzubou OBSE). Navíc si ruská generalita bere rozmístění prvků protiraketové obrany jako záminku pro zdržování podpisu smlouvy o omezení strategických zbraní. I když se výslovně jedná o snížení počtu strategických útočných zbraní, ruský generál Nikolaj Makarov by do toho teď rád započítal i obranné protiraketové štíty. A třebaže se Rusko v poslední době vymezuje proti íránskému hokynaření s jaderným programem, samo podobnou taktiku uplatňuje vůči dohodě o redukci výzbroje či nabídkám společného postupu proti hrozbám třetích států.
A co Evropa? Ta je v očích Kremlu zčásti stále sférou ruského vlivu, tím spíše, že její východ je na Rusku energeticky a surovinově závislý. Bruselské vedení EU si tento ruský pohled odmítá připustit, respektive spoléhá na to, že staré členské země jsou před východními zájmy v bezpečí. Ale každá skulina mezi členskými státy je skulinou k pronikání vnějších vlivů. Ani s přítomností amerických bojových brigád nelze počítat donekonečna. Brzy se jako krátkozraké může ukázat váhání s vytvořením celoevropských bezpečnostních sil coby partnera NATO. A přímo zhoubná může být absence vzájemné loajality mezi EU a Severoatlantickou aliancí.
Cesta k dorozumění mezi Teheránem a zbytkem světa je zatarasená íránskou jadernou horečkou. Nedojde-li v Íránu brzy ke změně režimu, může v této části světa vzniknout osudný válečný konflikt. Ale ani cesta k porozumění mezi Západem a Východem dosud není průchozí. Blokuje ji vyhrožování preventivním jaderným úderem, podezřívavá kremelská NATOfobie a odmítání spolupráce s bezpečnostními strukturami Západu. Věru nic povzbudivého pro Evropu ani pro svět po Mnichovu 2010.