Střídání Miloslava Vlka Dominikem Dukou na postu českého primase a pražského arcibiskupa je jistě dobrou zprávou. Jak kardinál Vlk při bilancování své bezmála dvacetileté činnosti v čele české katolické církve sám přiznal, ne vše se mu dařilo, jak si přál. Do svého nástupce vkládá (nejen on) určité naděje, že Čechům lépe vysvětlí, že katolíci (a vůbec křesťané) této zemi neškodí, ale naopak prospívají. V tom smyslu se Duka ještě před oznámením svého jmenování vyjádřil, že nejde jen o to říci někomu nějakou pravdu, ale říci ji takovým způsobem, aby ji dotyčný přijal a aby se mu (byť nepříjemná) dokonce zamlouvala.
Manažer na stolci sv. Vojtěcha
A právě od diplomatického taktu nového českého primase je očekáván posun v mnoha otázkách, které českou společnost a její církve dosud rozdělují. Na prvním místě to asi nebudou problémy ekonomického rázu, třebaže od úspěšného vyrovnání mezi státem a církvemi (a odluky od státu) by se měla odvíjet budoucnost katolické církve. Pro přítomnou dobu by se mělo začít s popularizací faktu, že předpokladem pro každou úspěšnou činnost či mezilidský vztah je přijetí užitečných zásad, jež člověka chrání a bezpečně vedou. Jinými slovy, že identifikace významné části společnosti se základními mravními principy je tou nejlepší (a nejlevnější) prevencí proti většině negativních společenských jevů, počínaje kriminalitou a lhostejností k bolesti druhých, a konče neúctou k životu, bezohlednou ziskuchtivostí, lichvou či korupcí.
I to si samozřejmě vyžádá svůj čas; bývalý dominikánský provinciál Dominik Duka nespěchá a jeho nový úřad mu v základních věcech ukládá zachovat kontinuitu. Dobrý začátek by mohl být, kdyby se církvi pod jeho kormidlem podařilo daleko srozumitelnějším a přijatelnějším způsobem než dosud „prodat“ obecně prospěšnou činnost církví, která doplňuje či nahrazuje péči státu. Ať už jde o desítky charitativních a humanitárních projektů, kvalitní sociálně zaměřené školství, zdravotní služby poskytované řeholními řády, péči o osamělé matky s dětmi, o seniory a umírající.
Pokud jde o interní vedení církve, i tady lze doufat v pozitivní změny. Zatímco kardinál Vlk podle svého hesla „Aby všichni byli jedno“ neměl rád fundamentalisty ani modernisty, jeho nástupce není vůči soupeřícím křídlům zdaleka tak bojovně naladěn (ostatně podobně jako papež Benedikt XVI.). Naznačil to i jako šéfredaktor teologické revue Salve citlivým moderováním diskuse mezi katolickými tradicionalisty a liberály. Má pochopení i pro tradiční venkovskou zbožnost, čímž se odlišuje od katolických intelektuálů typu Tomáše Halíka. Dá se tedy předpokládat, že i uvnitř církve bude vystupovat smířlivě a s nadhledem.
Dukova cesta životem byla neobyčejně pestrá. Za komunismu nesměl zpočátku ani studovat teologii, vyučil se strojním zámečníkem, a později, když jako kněz ztratil tzv. státní souhlas, pracoval jako rýsovač ve Škodovce. Ani za těchto podmínek se nevzdal duchovního působení, organizoval bytové semináře a inicioval ambiciózní projekt tzv. podzemní církve. Jeho předností by proto měl být jak rozhled, daný vysokou osobní vzdělaností (jejímž nositelem tradičně je dominikánský řád), tak odvaha a tolerance koordinátora ilegálních církevních struktur a posléze politického vězně Husákova režimu.
Duka působí tolerantně i svým mírně bonvivánským zjevem a lehce ironickým úsměvem. Nebýt obligátního kolárku, mohli bychom si ho splést třeba s bankovním manažerem. Ostatně ve funkci královéhradeckého arcibiskupa se jako mimořádně schopný manažer miliardové rekonstrukce jezuitské koleje projevil. Umí-li Duka jednat s politiky, mohl by uspět také v letitých majetkových kauzách. Příkladem může být Svatovítská katedrála. Je evidentní, že vždy patřila církvi a že ji komunistický režim protizákonně církvi odebral. Jestliže se však vyšší soudy tohoto státu neřídí právem ani zdravým rozumem a komunistickou loupež hodlají zlegalizovat, pak je na církvi, aby toho dokázala využít. Zatímco kardinál Vlk autoritativně trval na vrácení, jeho nástupce bude mít možnost proměnit tento v podstatě prestižní spor v širší kompromis. Od takto projevené dobré vůle církve se může odvíjet majetkové vypořádání i urovnání vztahů s Vatikánem.
Od Dominika Duky se očekává mnoho: nový styl, nový kredit, nový obraz církve. Bylo by naivní si myslet, že to bude mít snadné. Cokoli udělá pro katolíky, bude kritizováno ateisty, cokoli pro celou společnost, bude podezřívavě zkoumáno skalními katolíky. To je ovšem v české ateistické kotlině úděl každého náboženského předáka. Nicméně bude-li to na konci funkčního období 36. pražského arcibiskupa vypadat s českým křesťanstvím (a se vztahy mezi církvemi a státem) lépe než na začátku, bude to velmi pravděpodobně Dukova zásluha.
- Dominik Duka autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1427/142644.jpg
- Dominik Duka a Václav Klaus autor: Krumphanzl Michal, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/15/1431/143060.jpg
- Katedrála Sv. Víta autor: Třeštík Jan, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/718/71795.jpg