O Pondělí velikonočním se chodí s pomlázkou. Je to starý zvyk, který ovšem často naráží na novou dobu. Žádat o koledu se spleteným proutím v ruce, natož ji používat, je nemilosrdně machistické, podporuje diskriminaci žen, uvolňují se prý temné sexuálně-sadistické pudy… Tažení proti pomlázkám nemělo letos takovou rasanci jako v posledních letech, nicméně odér čehosi, co se nehodí do nové, politicky korektní doby, zůstává.
Hody, hody, doprovody aneb úvaha o ženách a mužích
Jsem už starý pes, jehož, jak známo, novým kouskům těžko naučíš. Proto považuji jemné polaskání pomlázkou za výraz jisté oboupohlavní veselosti. Jistě, najdou se pitomci, kteří se vyžívají v tom, že po jejich oslavě Velikonoc zůstávají na zadcích zasažených žen a dívek jelita. Tyto polomužíky ovšem nepodezírám z pražádného machismu. Naopak: Zdá se, že to jsou ušlápnutí bačkorkové, kteří žijí vůči ženám, nikoliv ve vztahu dominantním, ba ani ne vyrovnaném, nýbrž velmi, velmi podřízeném. Jednou za rok pak pustí svoji submisivitu a vysněnou nemilosrdnost vůči druhému pohlaví z řetězu; když smějí a dámy jim to v rámci zvyklostí milosrdně a milostivě dovolí. Mnoho z těchto pro tento den shovívavých domin ovšem ex post pomlázkový zvyk povýšeně a nemilosrdně zkritizuje.
Však nejen neustálé pseudofeministické a kvaziemancipační výtky na adresu velikonoční pomlázky svědčí o změně (doufejme, že ne výměně) rolí. Skupiny, táhnoucí koledou po vsích od domu k domu, se čím tím více koedukují, přibývá v nich holčiček. Ne už dle prastarých krajových tradic kompenzace v jiný čas. Všichni najednou, ve stejnou dobu, se stejnými právy. Moderní doba přiřkla ženě stejnou roli živitelky a lovkyně jako mužovi a proč by si tedy nemohla děvčata vyrazit za výdělkem jako kluci? Zatím ještě nevyprašují hospodářům kalhoty, ale to, myslím, brzo přijde. Jsme svědky skutečnosti, že symbolický a poetický zvyk se materializuje, nejde už o obřad, nýbrž o ekonomickou hodnotu vykoledovaného. Chceš-li být, holka, současná frikulínka (a jiným přece nepatří a nemůže patřit svět!), musíš se emancipovat na stejně free, cool a in jako mladí, talentovaní a progresivní muži.
Pozoruhodně se změnou ve starosvětském zvyku pomlázky koresponduje zajímavá proměna ve zvyklosti moderní, horce současné – agresivním řízení automobilu ve stylu: Vozovka patří mě, a kdo to neuznává, bude seřezán, ba smeten! Podle nedávného průzkumu odborníků z ČVUT, policie a BESIP skokově přibývá agresivních řidiček, které se ještě před třiceti lety prakticky nevyskytovaly. Tyto Rudé Soni a Brutální Nikity usedají za volant, aby dokázaly, že i ony do toho umějí asertivně (ó, jak lehce zaměnitelné za „agresivně“) a nemilosrdně vjet!
Trochu mi při tomto srovnání pokulhává občasné tvrzení veřejně aktivních žen, které jsou přesvědčeny samy a přesvědčují ostatní, že pozitivní diskriminace ženského pohlaví, a tedy jeho větší účast v politice by do této činnosti vnesla více ženského milosrdenství, dávku slušnosti a vstřícnosti, přičemž by ji oklestila o alespoň nejzřetelnější rysy mužských násilnických vlastností: nemilosrdnosti, hrubosti a dravosti. Mám obavu, že vstoupí-li žena do sociálních sfér, v nichž se agresivita a drsnost nosí a umožňují prosazení, nezmění ona ty sféry, ale ony změní ji. Ostatně při nenápadném odposlechu debat mladých dívenek na veřejných místech musí člověk dojít k přesvědčení, že sbližování pohlaví a jejich postavení a role ve společnosti zanechává v oblasti verbální komunikace stopy vskutku nesmazatelné.
Dojemné je, jak si slečny říkají vcelku často a důsledně: „Ty vole!“ Pro spravedlnost: V některých oblastech naší krásné země označují se zase i příslušníci „silnějšího“ pohlaví výrazem: „Ty krávo!“ Nějaký výrůstek zženštilého a zněžnělého metrosexuálství nejspíš. Nevím také, do jaké míry se zjemnění a zcitovění veřejných vztahů prostřednictvím ženského elementu dá vnímat historicky univerzalisticky, globalizačně a multikulturálně. Jenom pro příklad: Indiánské ženy se, pravda, přímo nezúčastňovaly bojů svých válečnických partnerů, ale squaw vítězů přicházely na bitevní pole, když bylo po všem. S posláním dorážet raněné. Popisovat způsoby, jimiž to činily, příčí se mé mužské něze.
Pomlázka při zachování všech jejích starých pořádků zdá se mi být ve všech těchto a samozřejmě mnoha jiných souvislostech spíše zvykem roztomilým, a je jedním z téměř už pouschlých proutků zeleně, rašících ze starých kořenů. Možná ještě někomu alespoň tento prý hloupý zvyk připomene, že kultura, v níž žijeme, zatím stále ještě stojí na základech krom jiného křesťanských. A že není nutno hnát se pořád pouze za koledou, ale povšimnout si i něčeho docela jiného. Kupříkladu skutečnosti, že tyto dny nejsou jenom svátkem pomlázky, nýbrž největším svátkem těch, kdo věří v Krista. A jeho připomínku milosrdenství, doufám, i my opomlázkovaní neznabozi, ženy i muži, máme pořád někde skrytou jako třísku v srdci.