To hlavní z mého dnešního komentáře jsem vlastně už řekl v prvních dvou větách toho minulého už před dvěma týdny. Od pondělka to zní celou unijní Evropou jako leitmotiv: EU vytvořila eurozónu jako měnovou unii, ale zanedbala druhou stránku její podstaty, vyjádřené už v původní definici: „Eurozóna je měnovou a hospodářskou unií“.
Svět podle Zdeňka Velíška (170)
Změnit se nebo zaniknout!
Zárodek (docela solidní zárodek) hospodářské unie byl zakotven již v maastrichtských kritériích. Vymezily se tam závazné stropy maximálního rozpočtového deficitu, státního dluhu a inflace. Dodnes platí pod svým původním pojmenováním – maastrichtská kriteria – pro uchazeče o vstup do eurozóny. Pod názvem „pakt stability a růstu“ jsou – řečeno zkratkovitě – závazné pro členské státy eurozóny. Světová finanční krize a její evropská mutace (ohrožení eura v důsledku hlubokého zadlužení několika zemí eurozóny a neúprosných spekulací na finančních trzích) ukazují, že tato základní kritéria mohla být dostatečnou regulací ekonomik členských států eurozóny v letech tlustých krav – a i tehdy jen pokud by se byla přísně dodržovala – ale v letech hubených krav je najednou pro státy, které se proti těmto normativním pravidlům soustavně prohřešovaly, téměř nemožné se v mnohem těžších krizových podmínkách vrátit k jejich respektování (krom kritéria inflace). Nemá-li se euro v několika týdnech fatálně propadnout, je třeba je jistit státními garancemi půjček a půjčkami. (Vsuvka: právě to – garance a půjčky – představuje ve skutečnosti těch tak často citovaných 750 mld. eur, které EU a MMF vyčlenily na záchranu eura. Nejde o přímou úhradu dluhů dotyčných provinilých států z prostředků těch ostatních, jak si většina lidí interpretuje to, co se dočte v novinách, nebo to, co říkají někteří – nejen čeští – politici. To jen na vysvětlenou.)
Má-li euro znovu získat důvěru finančních trhů – tak aby spekulanti sázeli na jeho úspěch, nikoli na jeho neúspěch jako teď – musí se měnová a hospodářská unie, tedy eurozóna, postavit na zdravější základ, než bylo dosavadní laxní aplikování – nebo přímo ignorování – paktu stability a růstu. Na tom se v EU v minulých dnech snad téměř bez diskuse shodli všichni. A po pondělním zasedání ministrů financí se na tom už začíná pracovat. Tempo unijní mašinérie se konečně snaží držet krok se závratně rychlým vývojem na finančních trzích, kde čas pracuje proti euru! I když momentální tempo a pružnost reakcí EK a Ecofinu jsou samy o sobě velké pozitivum, nelze si dělat iluze, že by sedmadvacet vlád někdy dosáhlo dohody tak rychle, jak rychle se na finančních trzích realizují spekulativní operace. A to je současná Achillova pata Evropské unie.
Ale ještě jedna změna podmiňuje úspěch kroků, které vlády EU podnikají s cílem vrátit euro mezi světové měny a udržet největší světový hospodářský celek, EU, mezi ekonomickými giganty. (A jedině gigantům bude patřit toto globalizované století.) Ta změna spočívá ve znemožnění dalšího zneužívání zásad volného trhu a současných praktik v bankovnictví pro nezodpovědné hazardování se svěřenými (ba i nesvěřenými!) penězi a pro machinace podlamující stabilitu nejen jednotlivých zemí, ale nakonec i samotných finančních trhů.
Není na vybranou!
Je toho moc, co se musí udělat a má to svou cenu. Peněžní i politickou. Takže není málo těch, kteří se ptají proč ji platit za záchranu nejistého experimentu, kterým stále ještě je společná evropská měna. Protože se není kam vrátit! Za dvacátým stoletím spadla opona. A právě euro – symbolicky zrozené v jeho posledních měsících – vtáhlo Unii do století jednadvacátého, v němž se historie bude psát jinak. My v Evropě máme šanci ji psát bez válek, v hranicích nového originálního kontinentálního útvaru, který tady – na rodné půdě staré západní civilizace – vzniká a stále se dotváří už přes půl století, a požívá v mnoha ohledech úcty a respektu okolního světa a v této chvílí těžkého otřesu, také jeho sympatií. Bez eura by se leccos změnilo i v doménách jiných světových měn. Pro nás je ovšem nejdůležitější, že nelze považovat za nadsázku výkřik, podle něhož s pádem eura padá projekt evropské integrace. Ptáte-li se proč se kvůli tomu trápit, dodávám, že rozdrobená či rozdělená Evropa je ve století gigantů ohrožená Evropa.
Jako dovětek musím ale říci ještě také toto: je tu jeden problém, který je zatím všude kromě Řecka ve stínu těch ostatních, ale až z něho vystoupí, sehraje svou roli a svět velké politiky se s ním bude muset vyrovnat. Je to lidský faktor. Fenomén „občan“. Právě jeho peníze – výdělky, životní úspory, sociální nároky – představují ten kapitál, který má být nasazen v zápase o euro, o eurozónu, o Evropskou unii. Přitom právě jemu – pokud se on a já nemýlíme – má euro, eurozóna a Evropská unie sloužit.