Málokdo bojoval s osudem s takovou vitalitou, vírou v pravdu a pokorou před Bohem. Jakoby se do čtyřiaosmdesáti let osobního života vešlo celé drama 20. století s jeho ušlechtilými vzněty, úspěchy a slávou i krutými pády. Milo Komínek, artista, aviatik, politický vězeň, šéfredaktor a vydavatel časopisu Svědomí/Conscience, jehož život se před několika dny uzavřel, byl především mimořádně aktivním člověkem. Ale také věčným rebelem, fantastou a světoběžníkem. I přes úžasnou odvahu, vynalézavost a pracovitost neměl v životě mnoho štěstí.
Odkaz „bezejmenného bojovníka“
Narodil se 20. června 1926 ve Sviadnově (část Frýdku-Místku) v rodině hutního mistra. V blízkosti bylo letiště a to malého chlapce poznamenalo. Jeho otec byl starostou obce, ale synovu zálibu v letadlech rozhodně nepodporoval. Milo se vyučil strojním zámečníkem, absolvoval kinooperatérský kurs a dálkově studoval filmařinu. Ale z přebytku energie se s kamarády pustil i do nácviku akrobatických kousků. Akrobacie se brzy stala jejich hlavním koníčkem. První veřejné vystoupení v místeckém Lidovém domě mělo jednoznačný úspěch. Milo brzy sestavil celý varietní program a stal se šéfem skupiny. Jako osmnáctiletý se zapojil do ozbrojeného odboje proti nacistům. Po květnu 1945 také začal vážně s létáním – jako žák Masarykovy letecké ligy absolvoval výcvik parašutisty a letce od větroňů až po pilotáž motorových letadel. V roce 1945 začal létat jako letecký akrobat. Působil až do konce roku 1947 jako parašutista, pilot, akrobat a reprezentoval ČSR na 121 mezinárodních leteckých dnech v Evropě, Asii, Austrálii a Africe. Ve svých dvaceti letech založil v Praze Československou leteckou reklamní kancelář, která byla po únoru 1948 komunistickým režimem zlikvidována.
Z komunisty ovládaného ministerstva vnitra Milo Komínek obdržel oznámení o zabavení pilotního diplomu a letadel Piper-Cub a Bücker-Jungmann, s nimiž vystupoval. Byl mu zakázán přístup na všechna letiště. Rozhodl se pro útěk, aby dodržel sjednaná zahraniční vystoupení, ale při přechodu státní hranice byl postřelen, zatčen a vězněn v pankrácké věznici. Odtud byl sice na amnestii v červnu 1948 propuštěn, ale už v srpnu byl znovu zatčen, když v Beskydech vytvořil ozbrojenou odbojovou jednotku Portáš. Byl odsouzen k 20 letům těžkého žaláře za pokus „násilím rozvrátit lidově demokratické státní zřízení“. Plných 17 let Komínek strávil v komunistických kriminálech – ve věznici na Borech, v jáchymovských uranových dolech na táboře Rovnost a v trestnicích Mírov, Leopoldov a Valdice. Propuštěn byl na prezidentskou amnestii až v květnu 1965.
Vrátil se těžce zdravotně poškozen a jako částečný invalida nastoupil na léčení do nemocnice ve Frýdku-Místku. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Marií a o rok později se manželům Komínkovým narodil syn Jiří. V dubnu 1968 Milo založil ve Frýdku-Místku okresní organizaci K-231 a Společnost pro lidská práva a byl zvolen jejím předsedou. Před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa odjel tajně do Vídně, kde vystoupil na velké demonstraci rakouských studentů a 22. 8. 1968 napsal otevřený dopis generálnímu tajemníkovi OSN U Thantovi proti násilné okupaci své vlasti. Švýcarská vláda mu nabídla politický asyl, vystupoval ještě na leteckých dnech ve Švýcarsku a Rakousku, ale v listopadu odletěl do Kanady, kde se usadil jako exulant v Torontu. Tam za ním po dlouhých tahanicích o vystěhovalecký pas po roce přiletěla manželka s dvouletým synem. Milo Komínek ani v exilu neztratil nic ze své příslovečné podnikavosti. Podařilo se mu zakoupit vydavatelskou firmu Our Voices, Publishing and Printing Co. a stal se vydavatelem exilového týdeníku Naše hlasy. V červnu 1970 ještě jednou vystoupil na letecké show pod helikoptérou Bell-Ranger, což byla vzhledem k následkům věznění jeho labutí akrobatická píseň.
„Mé fyzické zdraví je podlomeno sedmnácti léty prožitými v komunistických koncentrácích. Ležím opět v nemocnici po těžké operaci levé nohy. Odevzdán do vůle Boží a dělám bilanci svého dosavadního života. Rozbíjel jsem si hlavu o zdi nenávisti a zloby, bojoval jsem celý svůj život, nejdříve za svůj úspěch osobní a pak za život národa, jako jeden z celé řady bezejmenných bojovníků,“ zaznamenal ve své svědecké knize o zločinech v komunistických žalářích „I pod oblohou je peklo“, která poprvé vyšla v Torontu v září 1971. Milo Komínek se vrátil do vlasti v únoru 1990 a založil v Olomouci filiální redakci sloučených časopisů Naše hlasy a Vězeň pod novým názvem Svědomí/Conscience. Tento časopis vychází dodnes a je jedním z mála periodik, které hájí české vlastenectví a bojuje proti postkomunismu ve státním aparátu. I když vydavatel a šéfredaktor tohoto časopisu Milo Komínek už fyzicky není mezi námi, jeho nápaditá a skromná statečnost v boji proti diktaturám nám může být ještě dlouho vzorem.