Po absolutoriu dvou letních čistě českých svátků má konzument našich médií pocit stejného přesycení jako po mezinárodně obecněji přijímaných Vánocích či Velikonocích. Když jsem si na tu přemíru monotematičnosti letos v dubnu trochu unaveně stěžoval, byl jsem dvěma křesťankami obviněn z ignorování základů veškeré euroamerické morálky a kultury spočívající prý výhradně v křesťanské víře. Přiznám se bez mučení, že spíše vyznávám Kantovy kategorické imperativy o hvězdném nebi nade mnou a mravním zákonu ve mně, kdy hlavní potřebou společnosti musí být trvalý mír neohrožovaný zbytečnými spory, mimo jiné i náboženskými.
Husova pravda jako hollywoodský film?
Z toho vyplývá, že i po letošním 5. a 6. červenci musím trvat na svých výhradách a stěžovat si na přílišné množství řečí, které se v té souvislosti na mne valily. Ponechám pro dnešek stranou pozornosti Cyrila a Metoděje a věnuji se svátku druhému připomínajícímu události o více než půltisíciletí mladší. Více než dříve jsem letos vzal na vědomí, že Jan Hus se na slavné pražské univerzitě stal už ve svých pětadvaceti letech mistrem svobodných umění a teprve potom knězem. Tato umělecká odbornost způsobila, že se stal vynikajícím rétorem a spisovatelem, což ho vedlo i k tomu, aby reformoval český pravopis a přiblížil ho tak širokým lidovým masám na venkově. Ty byly značně odlišné od Husova intelektuálního publika v pražské Betlémské kapli. Hlavně na tom byl založen Husův úspěch v okolí Krakovce a Kozího hrádku. Jeho kázání zprvu vycházela ze zcela spontánního přijetí myšlenek anglického reformátora Johna Viklefa, které sice vycházely z kritiky náboženského mudrlantství, například zdali chléb posvěcením zůstává ve své podstatě chlebem nebo se mění v Kristovo tělo, hlavně se však obracely v duchu běžné etiky proti obecným zlořádům lidí a institucí, jak to ostatně pokračuje až do naší doby. Svým bojem proti nemravnosti církevního vybírání odpustků Hus ztratil dokonce i přízeň krále Václava IV., který pak nebránil jeho neblahé kostnické anabázi.
Nemalou úlohu však hrálo u Husa i jeho uvědomělé češství, které ho vedlo i k některým sporným postojům, jak na to správně v našem pořadu „Volejte Šestku“ upozornil posluchač Josef Hausner ze Slaného. Husova bezvýhradná podpora Václavova Dekretu kutnohorského zavádějícího rozhodující vliv Čechů na chod univerzity způsobila ve svých důsledcích Karlově univerzitě velkou škodu, neboť odchodem cizinců Praha ztratila mnohé ze své vynikající kvality a tím i ze svého dosavadního prvenství ve střední Evropě.
Všechny tyto zmatky vycházející ze sporů náboženských, etických i národnostních je těžké přiblížit dnešním českým lidem pojímajícím ve své většině každý svátek především jako den placeného volna. I letos se ty mnohomluvné připomínky Jana Husa soustřeďovaly na jeho mučednictví a na středověké poměry, v nichž se to všechno odehrávalo. Jako by se zapomnělo, že pro nás dnes mnohem aktuálněji zapůsobil Husův symbol ve chvíli, když T. G. Masaryk využil 6. července 1915 v Ženevě pětistého výročí Husovy smrti k vyhlášení českého boje proti Habsburkům. To pak poznamenalo celou další část Masarykova života i státu, který hlavně jeho zásluhou vznikl. Z hlediska umělecké historie by určitě nebyla marná studie o tom, jak Husa zobrazili tři vynikající čeští sochaři 20. století – Ladislav Šaloun na Staroměstském náměstí, Karel Lidický v Karolinu či František Bílek v Táboře.
Také naši dva významní současní politici hlásící se k husitské církvi víceméně mlčí. Jiří Paroubek se dokonce odmítl připojit k loni vytvořené dost pofidérní křesťanské platformě ČSSD vedené katolíkem Bohuslavem Sobotkou. Druhý „husita“ Václav Klaus se letos sice pasivně zúčastnil bohoslužby v Betlémské kapli, ale odmítl aktivní účast na oslavách v Husinci. Poslední jeho vyjádření v těchto záležitostech pamatuji z doby kolem jeho první volby roku 2003. Tenkrát řekl, že jeho poradcem v otázkách eticko-náboženských je tehdejší patriarcha Československé církve husitské Jan Schwarz. Pak došlo v té církvi k jakýmsi čachrům a Schwarz – vinen, nevinen – se přesunul k tak zvaným unitářům, aniž řekl, s jakými novými či starými pravdami se tam potkal.
Ano, slovo „pravda“ se jako obvykle v souvislosti s Husem vyskytlo neméně než sedmnáctkrát i v celostránkové diskusi historiků a reformních religionistů v Lidových novinách z minulé soboty. Z té diskuse vzešel návrh vskutku převratný: Natočme o Husovi velkofilm hollywoodského stylu, abychom napravili bludy způsobené komunistickým ideologickým filmařem Otakarem Vávrou. No vida, a bude jasno – pravda tam možná dostane nějaký nový pochopitelný obsah. Dosavadní blíže neurčená pravda, která údajně vítězí, přece na prezidentské vlajce posloužila stejně Masarykovu i Benešovu humanistickému demokratismu jako Gottwaldovu i Husákovu komunismu, pak Havlovu pravdoláskismu a dnes i Klausovu ekonomizujícímu pragmatismu. Cožpak i Hus neřekl „pravdy každému přejte“. Jen si vybrat tu, která se hodí.
- Mistr Jan Hus zdroj: wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/299/29869.jpg
- Památník Jana Husa autor: Petr Vilgus, zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/956/95501.jpg
- Mistr Jan Hus káže lidu autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1781/178040.jpg