Ani po červencovém verdiktu Mezinárodního soudního dvora v Haagu, jenž o jednostranném vyhlášení nezávislosti Kosova prohlásil, že „nebylo porušením mezinárodního práva“, se na problematické situaci tohoto bolavého místa Evropy mnoho nezměnilo. Rozhodně se nevyplnila předpověď skokového růstu počtu států, které pod vlivem haagského rozhodnutí kosovskou nezávislost uznají; k 69 státům ze 192 členských států OSN, které z víceméně utilitárních důvodů tento jednostranný akt uznaly, se od července nepřipojil ani jeden (53 států uznalo kosovskou nezávislost v roce 2008, 11 v roce 2009 a pouze 5 do července 2010).
Bude další humanitární bombardování?
Ostatně v Haagu se nerozhodovalo o legálnosti svévolného odtržení jihosrbské provincie Kosovo od Republiky srbské, ale o textu deklarace z února 2008, kterým to bylo v Prištině vyhlášeno. O tom, zda vlastní zábor svrchovaného srbského území kosovsko-albánskými separatisty byl či nebyl legální, zřejmě bude rozhodovat Valné shromáždění OSN v září. Stanovisko Mezinárodního soudního dvora bude mít pro OSN jen poradní váhu. A výsledek jednání v plénu OSN je značně nejistý. Plénum patrně bude pod tlakem států, které Kosovo již uznaly, v čele s USA, Británií, Německem a Francií. Ale jestliže dosud Kosovo neuznalo 123 (64 %) členských států OSN, je to tím, že stále více zemí chápe, že současný status quo v Kosovu je z dlouhodobého hlediska neudržitelný.
Srbové kontrolují patnáct procent kosovského území a Albánci nemají ekonomické ani vojenské prostředky, jak toto teritorium plně ovládnout. V Kosovu je pětačtyřicetiprocentní nezaměstnanost a Bělehrad může kdykoli zastavit zásobování kosovského území elektrickou energií. Převážná většina jednotek KFOR se stahuje, což vyvolává obavy z připojení Kosova k Albánii. Také mírová mise Evropské unie EULEX nemůže donekonečna chránit srbské menšiny v centrálním a jižním Kosovu. Na srbské návrhy na výměnu území však Priština nechce slyšet. Ke slovu se přihlásila i dosud neznámá „Aliance obcí z autonomní provincie Kosovo a Metohije“, která připravuje vyhlášení nezávislosti severní oblasti Kosova. V zásadě by šlo o stejný krok, jaký podnikli albánští separatisté před dvěma lety. Jestliže tehdy bylo podle etnických principů vyhlášení samostatnosti Kosova legální, nemůže být vyhlášení nezávislosti kosovského severu podle týchž principů dnes nelegální.
Zdá se ovšem, že elementární logikou kosovští Albánci naprosto pohrdají. Priština je připravena použít „na obranu své územní celistvosti“ i sílu, což je prý projednáno s představiteli USA, Británie, Německa, Francie a Itálie. Zajímavé je, že když se Svazová republika Jugoslávie v roce 1999 snažila na obranu své územní celistvosti použít sílu, byla právě těmito státy označena za útočníka. Třebaže se nyní Bělehrad od přípravy vyhlášení nezávislosti severního Kosova distancuje, není pravděpodobné, že by v případě napadení kosovských Srbů kosovsko-albánskou armádou nepřišel svým krajanům na pomoc. Potom se může kosovský konflikt znovu internacionalizovat a vzhledem k tomu, že klíčové posty v zahraniční a bezpečnostní politice EU zaujímají takoví politici jako Javier Solana a baronka Ashtonová, není vyloučena ani obdoba „humanitárního“ bombardování civilního obyvatelstva z roku 1999.
Nazývejme věci pravými jmény: 69 států (včetně Česka!) podporou odtržení Kosova de facto posvětilo bezprecedentní loupež výsostného území suverénního státu, a to v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z června 1999 o řešení kosovské krize na základě zachování suverenity a územní integrity Svazové republiky Jugoslávie. Uznáním nezávislosti Kosova tyto státy v podstatě přispěly k obnovení stavu nastoleného v dubnu 1941 Adolfem Hitlerem, který Kosovo oddělil od jugoslávského království a spolu s částí Makedonie a Černé Hory připojil k Velké Albánii – loutkovému státu pod kontrolou fašistické Itálie. Schválením odtržení Kosova tyto státy navíc přispěly k vytvoření precedentu pro jakoukoli anexi jakéhokoli území. Promptně to využilo Putinovo a Medvěděvovo Rusko k přepadení a okupaci téměř pětiny Gruzie. Pravdu má bývalý zvláštní zpravodaj Komise pro lidská práva OSN pro Jugoslávii Jiří Dienstbier, když říká: „Kdo podporuje nezávislost Kosova, nemůže být proti nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie“. Tím se ovšem světové společenství dostalo někam, kde vůbec nechtělo být – k popření dosažené civilizační úrovně a příklonu k hrubému barbarství. I proto lze podporu albánské loupeže srbského Kosova chápat jako nejzávažnější morální selhání Západu od skončení druhé světové války.
Je samozřejmě na členských zemích OSN, jak se k násilnému rozbíjení legitimně uznaných států, ať už je to Srbsko nebo Gruzie, postaví. Bude záležet i na kritické sebereflexi politiků, kteří podlehli neoimperiálním tlakům, ať už vlády USA nebo Ruska, a podpořily či pasivně přijaly nezákonné akty přisvojení cizích území terorem polovojenských skupin, jako v případě Kosova, nebo vojenskou silou, jako v případě Gruzie. Je nehynoucí ostudou Česka a české diplomacie, že se k vyslovení souhlasu s rozbitím srbského státu muslimskou kosovsko-albánskou menšinou jako ministr zahraničí propůjčil i člen šlechtického rodu Schwarzenbergů, jehož předek Adolf Schwarzenberg roku 1599 obdržel za vítězství nad Turky v bitvě u Rábu titul říšského hraběte a polepšení erbu. Dnes by pan říšský hrabě nepochybně musel žoviálnímu panu knížeti – podle jeho vlastních slov – „nakopat zadek“.
- Mise EULEX autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/569/56838.jpg
- Demonstrace proti uznání Kosova autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/5/466/46570.jpg
- Karel Schwarzenberg autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1880/187939.jpg