Sociálně solidární společnost – spravedlivá k těm, kteří toho v životě z toho či onoho důvodu příliš nedokázali? Jistota, že se o nás v nouzi někdo postará? Nebo nízké daně a vědomí, že se o sebe musíme postarat vždy sami – v nemoci, v penzi, vždy si budeme muset připlatit. Nad těmito otázkami se řada z nás trápí před každými volbami a snaží se rozhodnout, která ze dvou krajních variant bude ta lepší. A v posledních letech jsme společnými silami našli docela zajímavý kompromis. Chceme nízké daně, a tak třeba do sněmovny zvolíme pravici. Ale aby nám přece jenom nějaké ty sociální jistoty zůstaly a pravici se nevládlo zas tak jednoduše, v senátních volbách necháme zazářit levici. Nebo naopak. Hlavně ale je třeba kombinovat tak, aby žádná ze stran neměla většinu v obou parlamentních komorách. Výsledkem je, že už léta přešlapujeme na místě.
Sociální solidarita všemi směry
Faktem je, že vybrat si mezi sociálními jistotami za cenu vyšších daní, nebo nižšími daněmi, a tedy vyšším příjmem za cenu, že se musíme postarat sami o sebe, není nijak jednoduchá volba. V mládí v tom máme jasno. Nemůžeme všechnu státní péči zrušit? Hlavně, aby nám po všech povinných odvodech přišlo na účet co nejvíc peněz a my mohli živit hladovou hypotéku. Jenže s přibývajícím věkem začínají klouby vrzat a třicetikorunové poplatky za recept čím dál víc zatěžují rodinný rozpočet. A tak bychom dali nevím co za to, kdyby byla zdravotní péče zcela zdarma. A co teprve, když přijdeme o práci a novou nemůžeme jen tak najít? Z životního minima se přeci dá vyžít jen těžko.
Ale volba mezi sociálními jistotami a nízkými daněmi nemusí být přece zas až tak složitá. Jen kdyby sociální solidarita fungovala všemi směry. Že to není možné, říkáte? Alespoň u některých dávek to ale není pravda. Třeba nezaměstnaných je už dlouho značně přes osm procent. Úřady práce tak mají v evidenci zhruba půl milionu lidí. A pak tu máme samozřejmě ještě lidi, kteří už ve statistikách nejsou, protože po létech neúspěchů už hledání zaměstnání vzdali. Co s nimi? Určitě by si také zasloužili solidní život. Třeba Evropská unie se jejich mnohdy depresivní situaci snaží řešit právem na dovolenou, s velkým nadšením pracující většiny se to ale nesetkalo. Zadarmo přece ani kuře nehrabe.
Co takhle ale dát nezaměstnaným práci? Veřejně prospěšné práce nejsou novinkou. Mají ale tu nevýhodu, že jich moc není. Ale práci by přece nezaměstnaným mohl dát výměnou za vyšší sociální dávky, a tedy vyšší daně, každý, kdo vyrazí ráno do práce a večer se vrátí domů utahaný s vědomím, že zase zanedbal péči o domácnost. A tak nejedné hospodyňce nevyžehlené prádlo samo odchází z prádelního koše. Nehledejme v tom žádnou magii, on je ten koš lehce, nebo spíš těžce přeplněný. Ze zahrady za domem se stal prales, protože už tři měsíce neměl těžce pracující otec čas vzít sekačku a posekat trávník.
Proč by ale výměnou za naše vyšší daně nemohl být k dispozici třeba na internetu seznam nezaměstnaných v našem okolí, ze kterého bychom si vybrali potřebného pomocníka? Nebo by ho třeba mohly spravovat pracovní úřady. Každý daňový poplatník by tak jen zvedl telefon a řekl: „Dobrý den, potřebuji někoho na úklid domu.“ A pracovní úřad by poslal nějakého toho nezaměstnaného, který se o to postará. A pracující by tak za daně, které ukousnou z jejich platu o něco víc, měli benefit v podobě více volného času, který mohou strávit s rodinou nebo třeba odpočinkem. A nezaměstnaní by na revanš dostali za svou práci vyšší sociální dávky, takže by se dostavila ona vyšší sociální solidarita.
Nebyla by to zajímavá cesta? Nebo se pokusme hledat jiná řešení. Jistě existují. Chce to jen, aby jak jedna, tak druhá skupina myslela o malinko víc na ostatní. Nezaměstnaní by si měli uvědomovat, že nic není zadarmo, a ti, co pracují, vlastně totéž.