Na to, že ani rok 2011 nebude procházkou růžovým sadem, nás nedávno upozornili lékařští odboráři. Spočítali výpovědi nespokojených lékařů v rámci protestní akce Děkujeme, odcházíme a došli k číslu 3 837. Z celkového počtu nemocničních lékařů je to asi dvacet procent. V některých krajských nemocnicích, např. na Vysočině, výpověď dala více než polovina lékařů. Pokud by své výpovědi ve výpovědní lhůtě nestáhli (což se už někde děje), mohlo by to znamenat konec malých nemocnic. Výpovědi by tak přispěly k plánům na jejich zrušení.
Opravdu berou lékaři tak málo?
Velké a fakultní nemocnice, jejichž zřizovatelem je stát, nevidí svou budoucnost tak černě. Jejich vedení (i když neochotně) připouští, že plánované výkony jsou realizovatelné i s menším počtem lékařů. Např. šéf kliniky transplantační chirurgie IKEM v Praze prof. Miloš Adamec slibuje, že i kdyby odešly téměř dvě třetiny transplantačních chirurgů, klinika bude schopna „krátkodobě“ uspokojit veškeré transplantace. „My je prostě nezklameme. My si nemůžeme dovolit zklamat naše pacienty, kteří čekají na orgán. To nelze. To vylučuji,“ říká přednosta kliniky, která má v čekacích listinách asi 600 lidí. Rozbíhají se jednání ředitelů nemocnic s cílem udržet lékaře i za cenu ústupků, výhod a jednorázových odměn. Ukazuje se, že značná část lékařů ani nemínila výpovědi zcela vážně, ale jen jako formu protestu. Citliví jsou i na názor veřejnosti, že si berou pacienty jako rukojmí ve svém mzdovém boji. Martin Engel, předseda Lékařského odborového klubu (LOK), který celou kampaň řídí (a po neúspěchu akce Unavený lékař v r. 2007 najal profesionální agenturu za cca 3,5 milionu korun), však tvrdí, že „jako rukojmí si pacienty bere vláda“. Ta podle něj měla dost času na zajištění 3 až 3,5 miliardy korun na požadované zvýšení platů začínajících lékařů na jeden a půl násobek průměrné mzdy, tj. na 35 400 korun, a na trojnásobek průměrné mzdy pro zkušené lékaře, tedy asi na 72 tisíc.
Otázka průměrné výše lékařských platů je zajímavá. Údaje z různých zdrojů se velmi liší. Podle občanského hnutí Mladí lékaři se lékařské platy pohybují od 20 370 Kč (u začínajících) do 29 510 Kč (u plně kvalifikovaných lékařů). Nezisková organizace HealthCare Institute pro tytéž skupiny vyčíslila rozmezí 41 300 – 52 000 korun. Státní Ústav zdravotnických informací a statistiky udává průměrný plat lékařů 48 700 Kč a o částce mezi 45 a 50 tisíci (včetně služeb a odměn) hovoří i předseda LOK Martin Engel. To tedy znamená, že skutečný průměrný plat lékaře už nyní více než dvakrát převyšuje průměrný plat v Česku, který je na úrovni 23,5 tisíce korun. Je také patrné, že největší tlak na vyšší platy je u mladých lékařů a dokonce mediků; ti podle Engela už v pátém a šestém ročníku medicíny zakládají hnutí Děkujeme, nenastoupíme. Pan Engel míní, že to není „tragédie těch studentů“, ale „tragédie přístupu státu k lékařské profesi“.
Neznám měřítka doktora Engela, který je s celou rodinou také ve výpovědi a připouští, že si najde uplatnění i v nelékařské profesi, ale lékaři spolu s učiteli a duchovními vždy patřili k oné významné elitě společnosti, pro niž povolání bylo především posláním. Platívalo, že tyto tři skupiny v prvé řadě sloužily bližním, jejich plnohodnotnému životu a duševnímu rozvoji a této službě v dobách nouze podřizovaly i svůj prospěch. Zdá se, že tato zásada dnes platí mnohem více u profesí dotýkajících se duše (průměrný plat učitele činí 24 400 Kč, plat duchovního dokonce jen 16 000 Kč) než u našich tělesných pečovatelů. Ke zmaterializování lékařského stavu nepochybně přispěla i zrada původní Hippokratovy lékařské přísahy, ukládající lékaři ochranu života od početí do přirozené smrti. Jestliže značná část lékařů chápe svou profesi jako kšeft, pak samozřejmě i zabití dítěte v těle matky je pouhý „lékařský výkon“. S takovým étosem pak není ani ničím strašným diagnostikovat pacientovi smrtelnou chorobu a vyžadovat od něj desetitisíce za smyšlenou pseudoléčbu.
Podle toho, že většinu výpovědí podali lékaři v krajských nemocnicích, jejichž zřizovateli jsou kraje (s jejich sociálně demokratickými hejtmany), lze ovšem také usuzovat, že lékaři v těchto nemocnicích se stali (ať už vědomě či nevědomě) figurkami v šachové politické hře. Krajští hejtmani samozřejmě měli možnost lékařům zvýšit platy, místo toho ale stamiliony korun investovali do regulačních poplatků. Nyní se snaží využít výpovědí lékařů proti vládě, která se zavázala zastavit zadlužování státu. S chutí by také (ať právem či neprávem) nespokojené lékaře vlákali mezi své voliče. Hraje se ovšem o víc a lékaři, kteří ze zištných důvodů chtějí skutečně opustit zemi, jež jim poskytla vzdělání, hrají v té hře nezáviděníhodnou roli.
Nicméně každý je svého štěstí strůjcem a medicínští emigranti mohou nasbírat užitečné zkušenosti. V zahraničí mohou leccos pochytit o slušnosti, o skutečném poslání lékaře, o reálném poměru životních nákladů a příjmů a o nemalé investici do odborného vzdělání – na rozdíl od vzdělání bezplatného. Prožijí-li ponižující pocit brigádníka, který zaskakuje za lékaře, jenž odchází za vyšším platem zase do jiné země, může to mít pozitivní efekt při léčení vlastní nadřazenosti. Nepochybně se však naši emigranti dozvědí, že není nic počestného ve vykazování neprovedených úkonů, braní úplatků od pacientů či přijímání exkluzivních darů od farmaceutických firem v podobě školení a konferencí v exotických destinacích, což vše patří v civilizovaných zemích do kategorie pochybných či trestných činů.