Z výroků prezidentů zůstávají v paměti většinou jen stručné bonmoty: „Krev, pot a slzy“; „Nebát se a nekrást“; „Ježíš, nikoli Caesar“; „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Časem se jiskrnost a význam těchto slov stírají a mění se v anekdoty, jako se to stalo Havlovu revolučnímu heslu o pravdě. Významnější výroky hlav států, které charakterizují nebo ovlivňují společnost podprahově, zato však delší dobu, ve velkých dějinách bohužel zapadnou.
Krteček ve světě Toma a Jerryho
Prezidentovi králíci
Jeden z prezidentských výroků, který by neměl být zapomenut, protože o společnosti říká více než tlusté svazky sebraných přednášek, projevů a úvah, vyplaval tento týden v souvislosti s oslavou devadesátin Zdeňka Milera, vynálezce animovaného Krtečka. „Nezakrývám, že mám radši králíky z klobouku než honičky Toma a Jerryho a že mi je daleko bližší jemnost krtečka než drsná rodina Simpsonových,“ říká v něm prezident Václav Klaus, vyslovuje tím preference prezidenta-vychovatele.
Zatímco ve svém již klasickém odmítnutí filmu Marečku, podejte mi pero a celé cimrmanovské poetiky šel prezident proti vkusu lidu, když odhaloval „falešnost“ tohoto zvláštního kultu, tentokrát shrnuje názor české konzervativní většiny. Králíci z klobouku i krteček představují ideální figurky dětského světa, jenž si uchovává dostatečně nevinný odstup od univerza dospělých. To se jej dotýká jen vzdáleně, a když už vstoupí, v žádném případě nenarušuje rajský klid dětství, onu bezproblémovou, nekonfliktní pospolitost.
Vodítkem dělení dětského a dospělého světa je protiklad jemnosti a drsnosti. Vyloučení tvrdého souboje protikladů. Ale není takové uhlazování a udržování v rajské nevědomosti tím nejfalešnějším mýtem vychovatele? Není Tom a Jerry, dílo amerického pragmatismu, komiksem bezmezně vynalézavým ve fantazijních možnostech souboje protikladů, kocoura a myši, blíže světu, ve kterém děti žijí a budou žít? Nenabízejí Simpsonovi užitečnou životní výbavu, když pomáhají dětem i dospělým odhalovat a překonávat předsudky o sobě a o světě tím, že je učí odstupu a sžíravé (sebe)kritice?
Pravdivější drsňáci
Jemnost a drsnost nežijí odděleně, doplňují se, jsou to dvě fazety jednoho světa, jak je patrné ze Simpsonových, kteří se nevyhýbají střídání obou rovin, v rozpětí od rodinného kýče po totální katastrofu, což jenom zvyšuje účinek zachycovaného životního napětí. S roztomilostí krtečka a kamarádstvím Boba a Bobka si vystačíme několik hodin, několik dní, řadu let, avšak Bart, Líza, Homer, Tom a Jerry s námi mohou být celý život.
Tom a Jerry nabízejí i jeden z výkladových klíčů světa. Jak v knize „Miluj svůj symptom jako sebe sama“ píše slovinský myslitel Slavoj Žižek, děti i dospělí se tu učí rozlišovat mezi skutečnou a symbolickou smrtí. Podobně jako v počítačové hře, kde naše pokusy o zdolání nepřátelské lodi končí až po vyčerpání několika životů. „Získáváme tím odstup od koloběhu života tak, že z něj dokážeme vystoupit a z vnějšku jej celý zničit, abychom znovu, z ničeho mohli nanovo začít.“
Zdánlivě bezúčelné, kruté rvačky Toma a Jerryho umožňují v symbolické rovině prožívat životní experimenty smrti a narození, aniž bychom se museli se smrtí potkat fyzicky. Rodí se důležitá lidská schopnost tvořivě pracovat se světem a vyrovnávat se i s jeho nejkrutějšími podobami.
Setkání s nicotou, s níž u počítače nebo u Toma a Jerryho neustále znovu začínáme, je podle Žižeka setkání s jedinou nezprostředkovanou realitou. S reálnem, jež jako jediné nelze symbolicky zachytit slovy a obrazy. Tao života přinášející úplně jiný druh „harmonie“, než k jakému dosáhnou milé packy prezidentova krtečka.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)