Já vím, že máme jiné starosti než dbát nějakých nápisů na kříži. Navíc na kříži, který stojí nad mrtvolami lidí, údajně zavražděných před více než pětašedesáti lety. Prý je ubili po válce a leží pod tím křížem na louce Budínka u Dobronína. Kdo by na to ještě vzpomínal? Nějací zamordovaní Němci! Taky to statečný anonymní vlastenecký odbojář na ten kříž napsal popravdě: „Vemte si zbytky těch fašounů a nezasviňujte nám s něma český hřbitov“ a „Slabá odplata za Lidice, Ležáky, Ploštinu, Velké Meziříčí, Třešť a jiné.“ Hezky česky. Úderně. Od plic. Hlas lidu, trouba Boží.
Nenávist až za hrob
Ano, máme jiné starosti a taková obyčejná ubohá malá prasárna vlastně za to ani nestojí. Duševní nedostačivec se vyřádil a teď si někde v úkrytu připadá jako počestný hrdina, který „jim“ to nandal. Vlastně: kterým „jim“? Znal je? Věděl, proč byli zabiti? Dopustili se čehosi hnusného, co si dle spravedlnosti, ne z rozhodnutí lynče, zasloužilo smrt? Nebo jejich jediným zločinem byla skutečnost, že byli Němci? Hanobitel památky si zaslouží všeobecné opovržení. Tomu se ovšem vyhne, protože se zbaběle schovává za anonymitu.
Všechna ta jména obcí a městeček, jmenovaných na druhém z plakátů, jsou symbolem nějakého velkého vraždění. Každého z jiných důvodů, ale vždy prováděného německými komandy. Neomluvitelné. Neodpustitelné. A mohli bychom k nim přidat mnoho dalších. Židé se jich nikdy nedopočítají. A nahlédneme-li přes humna, můžeme připomenout, že na východ od nás bylo takových Lidic nezměrně. Třeba v Bělorusku přes šest set. Vlastně podobné akce vyhlazovacích jednotek se tam nebraly až zas jako něco výjimečného. Vyšší rasa si prostě čistila prostor od podlidí. Byl kdysi ruský film „Jdi a dívej se!“ Podívejte se na něj, když chcete něco vědět o zoufalství násilné bezohledné smrti. Proč asi němečtí školáci jako součást občanské výchovy stále chodí do památníků v koncentračních táborech a k nám jezdí například do Lidic a do Terezína? Aby si připomínali. Aby měli stále někde v srdci a v mozku, čeho se jejich předci dopustili.
To ovšem nikdy neomluví bandy zdejších lumpů, kteří s pocitem spravedlivých mstitelů po konci války natáhli na rukávy pásky s nápisem RG a vydali se mordovat, znásilňovat a rabovat. Od toho taky vznikla jejich lidová přezdívka: Rabovací gardy. Namísto Revoluční, jak se sami kasali. Hezky je popisuje například Jaroslav Žák v knize Na úsvitě nových dějin: „Holeček byl osoba neobyčejně vhodná. Po válce vynikl tím, že našel v lesíku na Brdci dva německé pěšáky s oteklýma nohama, kteří nemohli už dál utíkat, zastřelil je, odňal jim kořist a vyrazil jim z úst zlaté korunky. Tím nabyl pověst bojovníka…“ Takových bylo, milí přátelé. Vzali do svých rukou spravedlnost, a kdo mluvil německy nebo měl špatně znějící jméno, neřku-li byl oblečen v uniformě wehrmachtu, byl vinen smrtelným hříchem. Že se narodil.
Můj tatínek měl sestřenici Helenku, pražskou Němku. Měla za manžela Žida se jménem jak z rabínského vtipu, Leo Weinberger. Helena projevila za okupace nebývalou statečnost, protože se odmítla s podrasou rozvést. Po válce se na ni nevztahovaly dekrety, a tak s Leem v klidu dožili v Karlíně. Nejspíš se po osvobození, když se Leo vrátil z koncentráku, drželi doma. Mohli mít smůlu a narazit na české poválečné pouliční odbojáře. Sotva by unikli pozornosti a nejspíš i trestu. Oba češtinu sotva lámali. Taky mohla Helenka mít oholenou hlavu a opravovat ulice pod dozorem „odbojářského“ páska.
Poválečná událost z Dobronína se vyšetřuje. Snad se dozvíme, jak to tam bylo. Stejně jako o mordování v Postoloprtech. Nebo o masakru v Přerově na Moravě v červnu 1945, kde oddíl pravidelné československé armády (!) pod velením por. Karola Pazúra a osvětového důstojníka Bedřicha Smetany vyvraždil vlak karpatských Němců (ale i Slováků, z nichž řada prokazatelně spolupracovala s partyzány v SNP), včetně žen, dětí a starců. Bylo jich ke třem stovkám. Tedy v řádu stejně jako mrtvých z Lidic. Pravda, proběhl soud s Pazúrem, protože to byl i v té zdivočilé době do nebe volající zločin. Nakonec si ale odseděl prakticky rok, po roce 1948 ho komunistická strana povolala a nakonec se stal vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Měl k tomu přece všechny předpoklady: než se stal československým důstojníkem a komunistou, byl členem Hlinkových gard a sloužil ve Slovenské rychlé divizi. Nikdo jiný za vraždění nebohých vesničanů nebyl souzen. Vztahoval se na všechny zabijáky ze Švédských šancí nejspíš paragraf 115, nejhanebnější z tzv. Benešových dekretů, který amnestoval zločiny proti Němcům a dalším „nepřátelům“ do 28. října 1945. Vlastně jste si tady více méně beztrestně mohli svého Němce zastřelit skoro ještě půl roku po válce… Spravedlnost věru revoluční!
O Dobroníně na Jihlavsku není zatím zcela jasno. Svědci už nežijí, nebo si prý už na nic nepamatují. Těžko se bude skládat dohromady přesná rekonstrukce. Ovšem mrtví jsou hmatatelní. Či alespoň, jak říká anonymní bohatýr – vyvěšovatel plakátů: jejich „zbytky“. A mrtví si zaslouží pietu. Nenávist až za hrob, navíc nenávist neznámých k neznámým (neboť kdo z nás je znal?) je hnusná a zbabělá. Mrtví se nemohou bránit. Je podlé je hanobit. Neznámý autor urážek zabitých připevnil na kříž svou vizitku. Doopravdy není právě přitažlivá. Zvedá se z ní žaludek.
Stejně jako chodí německý dorost do míst zločinů svých předků a připomíná se jim někdejší obludný zločin, mělo by se občas i našim mladým připomenout: někteří vaši staří přijali morálku vrahů a sestoupili tak na jejich úroveň. Ponížili se ke krevní mstě na nevinných. To není sebemrskačství, jak zpozdile a pokrytecky říká europoslanec Jan Zahradil. To je historie v její celosti. Protože zatajovat svinstvo je samo svinstvem. Stejně jako hanobit památku mrtvých.
A pokud má někdo pocit, že jsem zapomněl, že dnes je 15. března, tedy den velmi smutného výročí v našich vztazích s Němci, tedy nezapomněl. Naopak: právě proto jsem to napsal.
- Hrob zabitých Němců u Dobronína autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2322/232190.jpg
- Benešovy dekrety autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1201/120037.jpg
- Dobronín - obec, kde byl nalezen hromadný hrob zdroj: www.fotohistorie.cz http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1890/188986.jpg