Dalo by se najít mnoho současných témat a jistě důležitějších. Když mě ale problém stále se opakujících problémů dětí (a lidí vůbec) pokousaných psy skutečně žere (aktuálně Mšené na Litoměřicku). Taky jsem o tom už párkrát psal. A byť velikáni jako Winston Churchill a Miloš Zeman říkají, že jenom idiot nemění své názory, v tomto ohledu jsem ochoten přijmout roli duševně nedostačivého; můj pohled na věc se nijak nevyvíjí ani nedoznává změn. Lze říci, že jsem s tím už tak otravný jako Říman Marcus Porcius Cato Censor, zvaný Starší, se svým: „Kromě toho soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Obtěžoval tím senát v závěru každé své řeči, byť byla k úplně jinému tématu. Nakonec přece jenom došlo k 3. punské válce a jeho požadavek byl vyplněn.
Kromě toho soudím, že se psy je třeba něco dělat
Pochybuji, že se tak zadaří i mně, ale zkoušet to občas budu, neboť, jak říkal jiný mudřec – Jan Werich: „Boj s blbostí je věčný. Nikdy se nedá vyhrát, ale to neznamená, že bychom ho měli vzdát.“ A já se domnívám, že přesvědčení mnoha pejskařů, že jejich miloušek přece nikdy nikomu nemůže ublížit, protože je tak slaďounký či vychovaný, je přesně takový výraz ignorance, před nímž není možné ustupovat.
Je několik mýtů, které šíří tito nekritičtí psomilovníci. Tyto pověry jsou zpravidla založeny na pravdivých předpokladech, ale jejich východiska jsou scestná. Uvedu několik příkladů: neexistují bojová plemena. Pravda. Ovšem nikdo nemůže popřít, že jsou druhy psů, které jsou vyšlechtěny k ostřejším a drsnějším účelům než kupříkladu psík, zvaný gaučový. Dále: nejvíc útoků na člověka je zaregistrováno od jezevčíků. Nejspíš také prokazatelná skutečnost, ale kousne-li mne jezevčík do lýtka, je to přece jenom jiná káva, než když se do člověka, neřku-li do dítěte, pustí dobrman nebo rotvajler. Jiný mýtus: záleží na tom, jak je pes vedený. Zdá se to být svaté slovo, ale to bych nesměl znát mnoho lidí, kteří chovají po celý život psy, nemění svoje metody a každý z těch psů má svoji povahu a chování. Pravda, skrytou pod drilem, kdo ale ví, co může odstartovat nějaký výbuch. Pes není robot, ale živý tvor s vlastní svébytnou psychikou. Vrcholem pak bývá (v případech pokousání dětí) dovolávání se toho, co to dítě psovi asi udělalo. Ano, čtyřleté dítě může psa kupříkladu píchnout do oka nebo mu vzít hračku. Nestává se tím ovšem okamžitě nevychovaným parchantem, jak se nás snaží přesvědčit někteří psí pánové, zůstává neznalým dítětem. Připustí-li majitel jakéhokoliv psa, aby si jeho svěřenec hrál na volno s dítětem, je to nezodpovědný hlupák. Byť je stokrát přesvědčen, že jeho pes přece nikomu nic neudělá. Samozřejmě se to vztahuje i na rodiče děcka, ovšem oni přece nejsou kynologičtí odborníci jako ten, kdo je ujistil, že jeho zvíře je vzorné dítkamilné dobrotisko.
A zde se dostávám k zásadnímu bodu mých filipik za bezpečnější a hezčí soužití lidí a psů: nechá-li kdokoliv v místech, kde jsou lidé, u obydlených míst to platí tisícinásobně, pohybovat své zvíře bez náhubku či bez vodítka, nechť je trestán drakonickou pokutou. A dopustí-li se čtyřnožec ublížení na zdraví, nechť je vina bez pardonu směřována na jeho majitele. Vždyť nechat velkého psa nechat volně běhat mezi lidmi není nic méně trestuhodného, než kdyby myslivec odcházel z domova a sdělil svému malému synovi a partě jeho kamarádů, že skříň s puškami je odemčená, závěry nasazeny a: „Střelivo máte v tom druhém šupleti odshora!“ Co byste si o takovém pomysleli?
Ti lidé připomínají obrázek starého zkušeného zálesáka Ernesta Thompsona Setona z jeho knihy Dva divoši. Je na něm vykreslen chlápek s poněkud pochybným výrazem ve tváři, u hlavy má ústí hlavně pušky a prstem tiskne spoušť. Popisek zní: „Hlupák, který nevěděl, že puška je nabitá“. A to nemluvím o tom, že mnozí z těchto „hlupáků, kteří jsou přesvědčeni, že jejich pes nikdy nikomu nic neudělá“, po něm ani neuklízejí na chodnících, na nichž jej před vykonáváním potřeby nechali mezi kočárky, důchodci o francouzských holích a dětmi na tříkolkách vesele volně proskotačit. Tady by také měly být pokuty tvrdší a dozor městské policie méně benevolentní.
Chtějí-li přátelé psů, aby jejich miláčky měli rádi i ti, kdož psy nevlastní, nebo aby k nim alespoň cítili respekt a pochopení, měli by se chovat méně arogantně. A nemyslet si, že k jejich psům jsou ostatní povinni pociťovat tytéž libé vztahy jako oni sami. Současně se omlouvám těm z nich, kdož se chovají slušně a s pokorou, s vědomím, že jejich zvíře je – chtěj, nechtěj – prvek, který ve veřejném prostoru do jisté míry ty druhé nějakým způsobem omezuje a obtěžuje. Na závěr: po většinu mého života jsem já sám, nebo někdo z blízkých, s nimiž jsem sdílel obydlí, vlastnil psa, někdy „tele“, někdy „plyšáka“.