Nejspíš všechny národy mají svoje mýty. Ty mnohdy souvisejí s charakteristickými rysy, které o sobě každé společenství sděluje ostatním. Zpravidla jsou to poselství o tom, jak je každý ten lid nějakým způsobem dobrý či správný. Většinou se tomu ostatní, zejména sousedé, smějí, protože mají s těmi dobrotisky zpoza hranic historické zkušenosti, ale oni sami zase chválí svoje peří.
Jsme národ fízlů?
Zdá se mi, že ne tak my. Sice z diskusí o jiných, obývajících místa za našimi humny, to vypadá, že nikdo nestojí za nic, ale ve chvíli kdy začneme hodnotit sami sebe a své skutky, upadáme do jakéhosi zběsilého sebemrskačství, nenechávajíce na sobě nit suchou. Zejména v moderní době vytváříme sami o sobě mýty, které o nás nevypovídají nic pěkného. Jsme národ Švejků, flákačů, zlodějů, zbabělců a lecčehos dalšího dosti nepříjemného, začasté i hnusného. Ponechejme stranou, že hlasatelé těchto pravd zpravidla mluví o všech svých spoluobčanech, jakoby ti druzí byli nositeli nedobrých rysů a sami sebe z toho nenápadně vyviňují. Součástí tvorby těchto „zaručených všenárodních vlastností“ je také glajchšaltování těch, kteří činili prokazatelně jinak, než pomlouvaní Češi. Na to stačí jednoduchá formulka: „Kdo ví, jak to bylo…“, případně doplněná ještě o: „Ono se leccos neřekne a utají, znáte to!“
Jednou ze všeobecně rozšířených kritik národních atributů je tvrzení, že jsme za okupace nacisty byli největšímu udavači v Evropě. Zpravidla se to opírá o informaci, že to říkal nějaký gestapák. Někteří národozpytci k tomu přidávají, že i tomu nacistovi se to tak hnusilo, že někdy ta udání vyhazoval. Pěkná je také věta, že „sami Němci to říkali“. Historická pravda je ovšem taková, že sotva kdy se někomu podaří změřit počet udavačů toho kterého národa. Proti tvrzení o Češích coby národu práskačů svědčí některé empirické zkušenosti, kupříkladu ta, že nadporučík Alfréd Bartoš, velitel skupiny Silver A, se po svém výsadku pohyboval po Pardubicích, kde prožil mládí a potom jako důstojník sloužil, prakticky půl roku, aniž by ho někdo udal. A sotva lze tvrdit, že ho mnozí nepoznali… Takových příkladů by se dalo sypat z rukávu přehršle. Spíše se tedy zdá, že kromě vyslovených konfidentů se zde nijak masově neudávalo. Byť na druhé straně zase tvrdit, že si leckdo nevyřizoval skrze okupanty účty, bylo by také poněkud zpozdilé. Ale rozšířené mínění o hromadném protektorátním aktivním českém udávání je nejspíše mýtem, který jsme vytvořili sami o sobě.
Ovšem zdá se, že jsme v současnosti tento mýtus začali usilovně proměňovat ve skutečnost. Alespoň ve zdejším politickém prostředí. Nahrát si kolegovy řeči a hned je zatepla mediálně napráskat stalo se módou sezóny. Nechtěl bych sem zařazovat nahrávky, prokazující snahy o korupční jednání. Ty jsou v naprostém pořádku, neboť mají zabránit zločincům, aby pokračovali ve svých hanebnostech. Nahrávat si ale, co řekl ten o tamtom, a potom to jít udat spřátelenému novináři, aby on to nabonzoval dál, mi připadá poněkud pokleslé. Ba i pokračování příběhu, totiž žurnalistické další práskání těchto nahrávek veřejnosti, se mi nezdá v některých případech tak docela košer. I když znám všechny ty floskulky o „hlídacích psech demokracie“ a „právu veřejnosti znát pravdu o svých politicích“. Taky vím, že o náklad a sledovanost médií se bojuje zuby nehty. Ale stejně…
Zda-li se náš tolik vzývaný „veřejný prostor“ nestává postupně územím prostoupeným všelijakými konfidenty a jejich zařízeními. A jestli se tato činnost nešíří jaksi „shora“. Při tom dostat z někoho všelijaká diskreditující slova je tak snadné. Návod skýtá například literární klasika: „Vopijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co začnete mluvit. Vymyslíte si toho tolik na císaře pána, že kdyby to byla polovička pravda, stačilo by to, aby měl ostudu pro celý život.“ Tak pravil Josef Švejk. Tedy přeloženo pro přičinlivého donašeče: „Vopij ho, dej mu zahrát… a uvidíš, co začne mluvit.“ atd. Stačí jenom nahrávat.
A když je to pak zveřejněno, musejí se ostatní politici samozřejmě vyjadřovat a všelijak zachovávat. Mají to v popisu práce, nemohou jen tak mávnout rukou. A lavina se valí. Denunciační informace začíná žít vlastním životem a ovlivňovat vše okolo.
Jakoby někteří lidé chtěli naplnit mýtus o Češích coby udavačích, dát mu konečně tu správnou matérii. Jen tak maně mě napadá při pohledu na velmi nepřesvědčivý, bezezvučný, rozmazaný důkaz ukrajinských tajných služeb o špionáži našich diplomatů: kdyby se obrátili na naši politickou scénu, jistě by tam našli mnohé, kteří by jim přinesli něco docela jinšího, mnohem kvalitnějšího. Začínáme být v tomto oboru machři. I když – nejspíš v tom nejsme v tom současném světě širém tak docela sami. Ono se globálně začíná dost fízlovatět.