Neříkám to zde poprvé a nejsem sám, kdo to říká – prostě sledovat zprávy z našich médií je zejména v posledním roce holé utrpení. Nebylo by to tak zlé, kdybychom se místo zabíjení drahocenného životního času zabývali něčím užitečnějším, a to nejen obživou a jinou potřebnou prací, ale i přijímáním hodnotné kultury.
Děje se opravdu něco tak hrozného?
Kohopak vůbec napadne, že každý večer vysílá nejen televize, ale také třeba stanice Vltava nebo Clasic SM, které lecčím dovedou posluchače vskutku nadchnout a ne rozčílit neuvěřitelnou hloupostí, často i vyloženě lidskou špatností, které se na nás ze všech ostatních digitálních zázraků doslova valí. Naštěstí však přitom – alespoň v Praze a zdá se, že i v jiných větších městech – stojí stále ještě mnoha lidem za to, aby se po večeři slušně oblékli, odebrali se za kulturními zážitky i mimo domov a kupodivu každý večer zaplnili v Praze desítky divadel, koncertních síní a repertoárově hodnotných klubů, kde se lze opravdu povznést nad ten náš specifický politický marasmus, který z nás lepší lidi neudělá. A konečně ti, jimž se už večer nikam nechce, stále mají možnost objevovat nové krásy a nová naučení v tisících knih, k nimž se nikdy nedostali a při onom televizním způsobu života už sotva dostanou.
Přitom celá ta naše slavná politika opravdu vypadá jen jako bouřka ve sklenici vody. Samozřejmě, když si málo inteligentní vláda vezme do hlavy, že – aniž pochopila plně stupeň škod způsobených předchozími režimy – označí za svůj hlavní cíl věc tak nemožnou jako je třeba úplná likvidace korupce a nevede přitom občany k zachovávání základní etiky, a když zrovna v takovéto zcela zmatené situaci přemýšlí o něčem tak absurdním, jako co bude za padesát let, pak s tím samozřejmě sotva může někam dojít. Obzvláště když má v zádech číhající opozici, která už více než 120 let nemyslí na nic jiného, než málo schopným rozdávat to, co ti schopnější dokázali vytvořit. Vládě nezbývá tedy nic jiného, než už teď se smířit s prohrou, jejíž následky povedou kdoví kam, co i naši socialisté sotva dovedou odhadnout. A do toho třeba tak rozumně vypadající pán, jako je doktor Heger, jako naschvál spustí tu svoji zdravotní reformu na stejné nedomyšlenosti, s jakou začal jeho neblaze proslulý ministerský předchůdce Julínek – to jest sahat lidem do kapes a tahat jim z nich drobné. Při troše přemýšlení a hlavně při důkladném pátrání po krádežích v tom oboru by se ty peníze daly určitě sehnat jinak.
Při veškeré této hlouposti, která tak dokonale ovládla naši politiku, se mi stále jaksi nezdá, že by se v našem běžném životě dělo něco tak strašného, co by hrálo stejně falešně jako ta politika. Když už mě zrovna napadlo to slovo hráti, zkuste se třeba – zrovna teď v době Pražského jara – zamyslet nad dokonalostí každé hudební partitury, která pak při správné organizaci a schopnostech stovek účinkujících vede právě k tomu, co lidstvo nejvíc potřebuje – tedy k pocitu spokojenosti, že věci fungují tak, jak mají, a že nejen slouží našim nezbytným životním potřebám, ale navíc nás obohacují mnohem více než peníze, za nimiž se jedni stále honí, a ti, kteří je konečně dohoní, nakonec nevědí, co s nimi.
Ale zůstaňme jen u těch životně běžných potřeb. Možná, že mám teď svou nemocí poněkud zkreslený a omezený pohled, ale nikdo mi nemůže vyvrátit, že každé tři týdny, po které více než dva roky jezdím rychlíkem Eurocity do Olomouce, zpoždění nebylo nikdy větší než pět minut. A že péči, kterou mi pak na tamější klinice věnují, mohu označit za dokonalou, což ostatně platí i při mých návštěvách v nemocnicích pražských. A krámy všude plné zboží, nabídka nádherných dovolených nepřeberná – můj bože, kdy se u nás takhle lidem vedlo? A pokud stále někteří protivně fňukají, že na to nemají peníze, tak ať i ve stáří myslí na šetření a nepřispívají zbytečně svým potomkům na jejich mnohdy rozmařilé životy.
Nemohu jinak, než stále opakovat totéž a cítím se k tomu povolán. Málokdo byl v takových situacích, kdy neměl nic, ale vůbec nic a nebyl přitom už docela mladý. A málokdo dnes může říci, že v této zemi od začátku až do konce prožil druhou světovou válku, kdy nakonec také přes veškerou bídu bylo možné při troše štěstí přežít.
A dokonce i za oné obdivované první republiky či dokonce ještě za Rakouska-Uherska bylo dost důvodů k nespokojenosti, kterou bylo nutno spojovat vždy se správnou životní filosofií, podmíněnou kromě jiného pracovitostí a myšlením nejen na sebe, ale i na to, jak pomáhat druhým a světu. Je to filosofie jednoduchá, ale užitečnější, než jiné složité myšlenkové systémy, jimž většina lidí stejně nerozumí.