Proč? Protože nový generální ředitel České televize přichází do prostředí, ve kterém se potká s realitami a problémy, se kterými se při své dosavadní praxi nesetkával, a o kterých možná ani neměl ponětí. Začíná to u budov, postavených pro televizi let šedesátých, nikoli pro třetí milénium, a u jejich nezbytného zázemí. Ty budovy a studia na Kavčích horách je třeba vytápět, uklízet, udržovat, přestože řada z jejich velkoryse projektovaných prostor a chodeb je po většinu doby prázdných. Komerční televize, které si svá sídla stavěly na zelené louce o třicet let později, tuto zátěž nenesou.
Řediteli ČT není co závidět
S tím je spojena údržba organizačního zázemí, které je poněkud jiné, než u komerčních televizí, jejichž output je jednodušší, a jejichž původní, zvláště dramatická tvorba se vyrábí většinou v zakázce u externích producentů. Nejde jenom o sklad kostýmů a rekvizit, autoprovoz a dílny, o knihovnu, analytické a vzdělávací útvary a příslušný personál (přičemž na řadu útvarů ČT, které komerční televize nemají, jsem určitě zapomněl). Nový ředitel možná s překvapením zjistí, že Česká televize si musí platit vlastní hasiče, aniž by mohla využívat Hasičský záchranný sbor ČR.
Bude mít na starosti archiv, který je svým způsobem kulturním dědictvím celého národa, a jenž schraňuje audiovizuální díla vyrobená v uplynulém půlstoletí. Některá ještě na filmu, která by bylo třeba digitalizovat, na což chybějí prostředky. Kdo ví něco o nosičích těchto děl a o trvanlivosti záznamů na těchto nosičích, dokáže si představit, že údržba archivu je sysifovská práce, nemající konce, a že tady – na rozdíl od Novy – nelze spoléhat na to, že smazaný pořad mi příslušný distributor znovu dodá.
Bude muset řešit budoucnost výběru poplatků, aniž by si mohl tento úkol zjednodušit tím, že ho svěří externí firmě, přičemž bude mít problém pro své případné reformy získat legislativní podporu parlamentu, který si vždy rád populisticky umyje ruce nad nepopulárními kroky. Bude si muset nechat líbit, že ho ministerstvo financí okamžitě zkásne o půl miliardy DPH bez nároku na odpočet, přestože v počátcích své existence ČT měla výjimku a platila DPH jen z výnosů komerčních aktivit.
Bude-li si chtít vyjasnit funkci a rozsah činnosti zdejších televizních studií, bude se muset popasovat s regionálními politickými bossy v Ostravě a v Brně (zde například ztroskotal Chmelíček, bývalý ředitel ČT). Ale především – odhlédneme-li od vnějších vztahů média s politickou sférou – dostane se do neuvěřitelně složitých a spletitých mezilidských vztahů uvnitř podniku, které bez znalosti věci a prostředí se jen obtížně dají rozšifrovat.
Pokud bude chtít mít nějaké hmatatelné výsledky neomezující se na vnějškové efekty, jako je okamžitá výměna moderátorů, bude muset co nejdříve zrekapitulovat vysílací schéma jarní sezóny a výrobní plány na příští rok. Neboť tam se bude rozhodovat, jakou kvalitu/nekvalitu přinese ČT na podzim roku 2012. Není vyloučeno, že bude konfrontován s desítkami nerealizovaných nebo nerealizovatelných scénářů a se stovkami nakoupených a neodvysílaných nebo neodvysílatelných dokumentů a filmů.
Zcela určitě se před novým ředitelem vyrojí spousta spasitelů veřejnoprávního poslání s projekty zachraňujícími upadající prestiž programu ČT, které ponesou v záhlaví motto: dělalo se to špatně, já nebo my to budeme dělat lépe. Vytřídit tyto projekty a podívat se jim pod košilky, zda za nimi nestojí pouhé osobní a byznysové zájmy, a zda mohou přinést očekávaný efekt, to bude další těžký úkol nového ředitele (na tomto úskalí ztroskotal Puchalský, bývalý ředitel ČT).
Obtížnost toho úkolu pramení kromě jiného ze zcela jiné podnikové kultury České televize, která se tak pronikavě liší od podnikové kultury komerčních televizí, a která není jen obtížným dědictvím minulosti, ale vyplývá ze zvláštního postavení veřejné instituce poskytující veřejnou službu s prvky a vlastnostmi „institucionalizovaných organizací“, jak je popsal sociologický model autorů Johna Meyera a Briana Rowana.
Podle nich se dají jednotlivé organizace zařadit do kontinua, které je definováno pólem „technická“ nebo „produkční organizace“ na straně jedné, a pólem „institucionalizovaná organizace“ na straně druhé. Přičemž struktura institucionalizované organizace slouží konformitě se společenským očekáváním, zatímco struktura technické organizace slouží organizační efektivitě, účinnosti.
V odkazu uvádím v plném znění jednu studii (kdysi dávno ji publikovalo interní periodikum ČT Svět televize), s návrhem řešení problémů, které vznikly v Německu před dvaceti lety poté, co někdejší monopol „institucionálních“ veřejnoprávních televizí byl náhle konfrontován s „technickými“ komerčními televizemi. Zde jsou některé citace:
(…) Rozhodující pro klasifikaci je spíše ta skutečnost, že „technické“ organizace používají strukturu k tomu, aby práce byla prováděna efektivně. Kromě toho se vyznačují přísnou kontrolou výstupu. Naproti tomu „institucionalizované“ organizace používají strukturu k tomu, aby demonstrovaly konformitu se sociálními a kulturními očekáváními.
(…) o existenci „institucionalizovaných“ organizací rozhoduje méně jejich technická efektivita a více jejich uznání ze strany politických, společenských a kulturních sil daného prostředí.
(…) Proces institucionalizace se děje ve formě produkování společného srozumění v tom, co by se mělo pokládat za přiměřené a významné chování. Když se například mluví o „rozmanitosti“ a „vyváženosti“, které mají vysílatelé dodržovat, neznamená to, že příslušným organizacím, případně jejich zástupcům, bylo již při založení těchto institucí jasno, co tyto požadavky přesně jednotlivě a obsahově znamenají. Naplnění očekávání takového druhu vyplývá spíše ze zakládajících struktur (…) struktury, se kterými se dnes setkáváme, tak odrážejí spíše právně zakotvená společenská očekávání než koordinační aspekty orientované na výstupy (output).
Jestliže úspěch organizace závisí v první řadě na souladu s institucionalizovanými, tj. s předpokládanými a nezpochybňovanými pravidly, vznikají strukturální nekonzistence. Neboť ceremoniální pravidla získávají svůj význam nikoli s ohledem na konkrétní výsledky, nýbrž s přihlédnutím ke kategoriálním požadavkům. Universita musí udržovat stávající fakulty nezávisle na tom, zda se studenti na ně přihlásí, dopravní podnik musí jezdit na předpokládaných trasách nezávisle na počtu cestujících, (veřejnoprávní) vysílací instituce je vázána požadavkem rozmanitosti a vyváženosti bez ohledu na kvóty sledovanosti.
Z těchto důvodů se pro denní práci ukazují být mimořádně důležité neformální vztahy. Proto v institucionalizovaných organizacích získává vysoké ocenění schopnost koordinovat programy a aktivity, umění překonávat i porušování pravidel, schopnost vycházet s ostatními.
Podle mého názoru úspěch Petra Dvořáka v České televizi bude záležet také na tom, zda pochopí, že pro dosažení kýženého výsledku bude muset v ČT používat trochu jiných metod než v „technické“ organizaci, jakou je komerční televize. Tam je cíl jasný – co největší sledovanost s co nejmenšími náklady – a také proto se tu dají tak efektivně využít manažerské metody a metody projektového řízení procesů. Na rozdíl od „institucionální“ organizace, ve které základem manažerského úspěchu je nejen dobré vlastní rozhodnutí, ale také správná motivace kolektivu, jenž udržuje tu organizaci v chodu, často na základě neformálních vztahů a schopnosti vycházet s ostatními (na tom ztroskotal Hodač, bývalý ředitel ČT).
Jak se mi však televizními tamtamy doneslo, bude mít Petr Dvořák – alespoň na začátku – jednu obrovskou výhodu. Televizní profesionálové unavení reorganizacemi, bezvládím a nekompetentním rozhodováním posledních let jsou ochotni nového ředitele přijmout s otevřenou náručí s nadějí na změnu k lepšímu, i za cenu toho, že si možná budou muset utáhnout opasky. Alespoň ti, co je práce baví a bez nichž by Česká televize snad ani nemohla vysílat.