Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají. Reformy vlády jsou nespravedlivé a dolehnou především na chudé, varují odboráři. A přesvědčují nás o tom, že v Česku zeje ohromná propast, mezi těmi, kteří si mohou koupit cokoliv a těmi, kteří nemají takřka na holé živobytí. Ale není to tak docela pravda, Česko patří k zemím s nejrovnoměrnějším rozdělením příjmu na světě. A taky mezi deset procent nejbohatších zemí světa. Proč se my sami tedy považujeme za takové ubožáky, a když máme trochu šetřit a provádět reformy, které by zajistily udržení blahobytu i do budoucna, chodíme demonstrovat na náměstí?
Když se bohatí perou s ještě bohatšími
Chudé české domácnosti stále více chudnou, bohatí, kteří přišli ke svému bohatství nepoctivou cestou, stále více bohatnou, staří lidé skončí na ulici. Vláda naslouchá lobby bank a ožebračuje chudé ještě víc, mohli jsme slyšet třeba na sobotní demonstraci na Náměstí republiky v Praze. Podobné stížnosti se už staly takřka zaběhlým českým koloritem. Pravdou ale je, že Česko má bohatství mezi obyvatelstvo rozložené docela rovnoměrně. A rozhodně se nedá tvrdit, že by se nůžky rozevíraly. Za posledních patnáct let se rozložení bohatství změnilo jen nepatrně.
Rozložení bohatství ve společnosti lze změřit prostřednictvím tzv. Giniho koeficientu. Tento index dosahuje hodnot od nuly do jedné, přičemž platí, že nula představuje absolutně rovnostářské rozdělení bohatství. Česká republika měla podle CIA World Factbook z počátku letošního roku koeficient na hodnotě 0,26. Nižší hodnotu indexu má snad už jen Norsko (0,25) a Švédsko (0,23). I Německo, se kterým se tak rádi srovnáváme, má hodnotu Giniho indexu větší než Česko. Nejvyspělejší země světa – Spojené státy – mají koeficient na hodnotě 0,45. A rozhlédneme-li se po světové mapě, nejsou výjimkou ani země, které si z hodnocení odnáší nelichotivou nálepku s koeficientem přes 0,6 adokonce i 0,7.
Faktem také je, že i když nás odbory straší rozevíráním nůžek, hodnota indexu pro Českou republiku se za posledních 15 letech téměř nezměnila. V roce 1996 se Česko pyšnilo koeficientem na hodnotě 0,254. Do dnešních dnů jsme si tak koeficient jen mírně zaokrouhlili.
Z čeho pramení česká nespokojenost?
I když si můžeme ve světovém srovnání jásat, stejně si vytrvale stěžujeme. Proč? Racionální důvod prakticky neexistuje. Faktem je, že za čtyřicet let komunismu jsme si zvykli, že všichni mají prakticky stejně. A i když je nerovnost v rozdělení bohatství i více než 20 let po revoluci minimální, přeci jen je rozdíl větší, než byl na konci socialismu. Je to ale důvod k nářku?
Od roku 1990 zbohatli v České republice bohatí i „chudí“. Životní úroveň se zvyšuje. Zatímco před deseti lety jsme si mohli ze svých příjmů dopřát jen polovinu toho co Němci, dnes už je to 60 procent požitků průměrného Němce. Pravda, ten kdo přišel s inovativním nápadem nebo se jen v divokých 90. letech chopil příležitosti, si ve srovnání s ostatními polepšil více. Ale to je spíš „dar“ na oltář fungujícího hospodářství. Nebýt pádu železné opony, byli bychom na tom s největší pravděpodobností dnes všichni hůř.
Jak vypadá průměrně chudý Čech?
Průměrný „chudý“ Čech si nemůže dopřát drahou exotickou dovolenou třeba na Kanárech nebo v Karibiku. Zvláště pro nízkopříjmové rodiny s dětmi je asi mnohdy nepředstavitelná i letní dovolená na Vranově pod stanem. Podle průzkumu Českého statistického úřadu je v Česku takových rodin 40 procent. Většinou ale i ta nejchudší rodina má doma televizi, rodiče si volají s přáteli mobilním telefonem a hlady taková rodina také neumírá. I když pravdou je, že pravým šampaňským si asi chudá rodina ani na Vánoce nepřiťukne. Deset procent populace si dokonce může stěžovat, že si nemůže ani obden dopřát maso.
Ani chudá česká rodina ale nebydlí v žádném slumu a nechodí žebrat o jídlo. Žije v malém nájemním bytě nebo, často na vesnicích, má třeba i malý domeček. Nelze sice hovořit o luxusní haciendě, ale je to místo, kam vítr nefouká, neprší a v zimě je v něm aspoň trošku teplo. Mohou tohle říci třeba lidé ze slumů kolem Mexico City?
Více než 1,2 miliardy lidí ze sedmi miliard, které nyní žijí na naší planetě, musí podle Světové banky vystačit s méně než 1,25 dolaru na den, v přepočtu tedy s méně než dvaceti korunami. Další téměř tři miliardy musí vystačit s méně než 2,5 dolaru, tedy necelou padesátikorunou na den. A ejhle? Když to sečteme, zjistíme, že kolem 4 miliard lidí trpí naprostou chudou. To je mnohem víc než polovina světové populace. Kolik takových lidí ale najdeme v Česku? Ještě si živě pamatuji, kdy jsem si za studií přivydělávala jako pokladní v jednom velkém hypermarketu v Praze. Chodili tam bezdomovci, po týdnu jsem je už skoro všechny znala, chodili pravidelně. I oni za víno a nějaký ten rohlík utratili kolem šedesáti, sedmdesáti korun za den.
A tak, jak je to vlastně s tou naší chudobou? Při použití sousloví chudoba v Česku bychom se spíše měli začervenat. Asi se budeme muset naučit žít s pocitem, že si nemůžeme dopřát cokoliv, co nás napadne a že někdo se má taky líp. Zároveň bychom si měli uvědomit, že drtivá většina světa si vede podstatně hůř. Pokud se nám ale podaří nastartovat smysluplné reformy, vězme, že o svůj blahobyt nepřijdeme ani do budoucna. Jde jen o to, udržet rozumný ekonomický růst. Pak se budou mít v Česku den ode dne lépe ti bohatí, i ti, kteří se považují za chudé.