Přišlo mi, že Smrt kmotřička má krutý smysl pro ironii, když prakticky současně zapsala do svého pracovního diáře jména znamenitého českého demokrata a severokorejského diktátora. Soustrastná slova, která se slétají do Prahy, jsou upřímná a dojemná. Vždyť se týkají člověka, který se ve své zemi mohl obejít a taky se obcházel bez osobní ochranky. Nebyl to někdo, kdo by se ze strachu o svou bezpečnost pohyboval jen v pancéřovém vlaku (kde taky Kim „Druhý“ nakonec koncem minulého týdne zemřel).
Severní Korea je nejizolovanějším státem světa. Vlastně v sebeizolaci od ostatního lidstva má sotva někým jiným překonatelný primát. Je v současném historickém stavu protipólem skutečnosti, jakou prožíváme my. Poslední sovětský velvyslanec v Praze (a pak zároveň první ruský velvyslanec v Česku) Alexandr Alexandrovič Lebeděv mi telefonoval z Moskvy v okamžiku, kdy se o smrti Havla dozvěděl. „Prožil jsem v Praze nejdramatičtější historické chvíle, kdy dějiny obracely kormidlo do nové epochy. Havel byl můj přítel a doslova ho beru i jako svého prezidenta. Řekni to, prosím, u vás.“ Rád to vyřizuji i s přáním, aby vztahy mezi českými a ruskými demokraty co nejvíc přispívaly k řešení spousty problémů, přes které se musí prokousávat Evropa i celý svět.
Pro odchod Václava Havla letošní české Vánoce nesporně budou mít pro mnohé i stín smutku. Budeme rekapitulovat období po sametu, úspěchy i neúspěchy. Ale s klidem v duši, jak volně myslíme a dýcháme. Zároveň si nemohu pomoci a dívám se na opačnou stranu planety, odkud přicházejí zprávy o špatně skrývaném vyhlášení výjimečného stavu. O strachu osob z nejvyššího okruhu mrtvého diktátora, že může přijít konec světa. Tedy jejich konec. Žijeme všichni na jedné sedmimiliardové planetě. Ale v různých světech. Díky bohu, že my jsme zatím na té světlejší straně.
