Agresivní indoktrinace mládeže promiskuitními zásadami zvaná školní sexuální výchova dosáhla stádia anarchie. Ale pozor: anarchie patrně „legální“ a státem tolerované. Jak jsme se dozvěděli z veřejnoprávního média, sexuální školní výchovu dětí provozují samy děti! Totiž aktivističtí teenageři neboli tzv. vrstevničtí vzdělavatelé. Pochopitelně bez pedagogické kvalifikace či praxe, bez medicínského minima, bez životních zkušeností a bez akreditace ministerstva školství. Tito samozvaní brigádníci prý přišli na pomoc učitelům, kteří (snad už) umdlévají, či spíše se jim z pedofilního způsobu pohlavní osvěty ve stylu sexuálních novátorů dělá nevolno. Mylný by ale byl názor, že se tak děje proti vůli nebo bez vědomí ministerstva školství. Naopak -akreditační komise MŠMT udělila akreditaci programům Společnosti pro plánované rodičovství a sexuální výchovu (SPRSV) Radima Uzla, která sexuální indoktrinaci provozuje ve velkém a mládežnické „peer aktivisty“ školí.
Sexuální výchova je nesmysl
O tom, jaké programy do škol vstupují, kupodivu nerozhoduje ministerstvo školství, ale pouze ředitel školy, neboť zřizovatelem školy není MŠMT, ale zpravidla kraj nebo obec. Jediní, kdo se ještě mohou sexuálnímu pedagogickému fušerství vzepřít, jsou tedy rodiče. Pakliže nechtějí, aby jejich -náctileté ratolesti byly pod psychickým tlakem nuceny se před spolužáky zpovídat, zda jim roste ochlupení, zda už měly menstruaci, jestli se sebeukájejí, nebo zda už viděly porno; pokud rodiče nechtějí, aby jejich dětem byla (podle návodu ředitele školy v pražské Kuncově ul. pana Petrnouška) podávána ruka v kondomu, či aby jim bylo předváděno (a samy zkoušely) jak se kondom nasazuje na model penisu (mimochodem pan Petrnoušek pracuje přímo s vibrátorem), pak mohou ještě žádat, aby jejich dítě bylo tohoto „peer programu“ ušetřeno. Mají k tomu oporu v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který rodičům zaručuje právo na výchovu dětí a dětem zaručuje právo na rodičovskou výchovu. Podle Všeobecné deklarace lidských práv „rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti“ a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech zavazuje vlády států „respektovat svobodu rodičů… zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů“.
Zajímavé je, že lidstvo v celé své dlouhé historii se nikdy nepotřebovalo školit v sexualitě a přesto se v relativním (i duševním) zdraví dožilo 21. století po Kristu. Sám pojem „sexuální výchova“ je moderní výmysl marxistických inženýrů lidských duší, významově ovšem jde o naprostý nesmysl. Sexualita je stejně přirozená fyziologická funkce jako dýchání, a tak jako nejsou žádné návody k dýchání, tak jsou zhola zbytečné i návody jak užívat sexualitu. O funkcích tělesných orgánů se školní dítě dozvídá vše potřebné ve zdravovědě, není třeba pro pohlavní orgány vypisovat zvláštní předmět. Důležité však je uvědomit si, že stejně jako dýchání, ani sexualita není samoúčelná (ani jen pro naše potěšení), ale že má svůj evidentní smysl, své jedinečné poslání. Život člověka je dar a sexualita předávání tohoto daru slouží. Jen proto je sexualita tak lákavá, příjemná a silná, aby nás k předávání života přiměla. Lidská sexualita není pozůstatek zvířeckosti, jak nám ji moderní sexuální školitelé prezentují, ale není to v našem živočišném druhu ani jen prostředek reprodukce. Je to úžasná nabídka kultivace vztahu mezi pohlavími, šance na zušlechtění vzájemného vztahu. Proto je sexuální realizace nikoliv na začátku, ale až na konci podivuhodného emotivního a duševního procesu nazývaného láska. A i když ta může mít velmi bouřlivý průběh, vždycky by v ní měla být přítomna odpovědnost. Zvládnutí sexuální touhy v lásce, neboli sebeovládání, zásadním způsobem přispívá k utváření pevného a ušlechtilého lidského charakteru. Naprosté uvolnění pudové stránky sexuality – tzv. rozkoš bez rizika - k čemuž navádí „liberální“ (a dokonce školní) sexuální výchova v pedofilním slohu vede ke zhrubnutí a zesurovění citového a duševního vztahu mezi chlapcem a dívkou, mužem a ženou. A to i když se přitom používají všemožné „bezpečnostní“ technické prostředky, sloužící ovšem nikoli k naplnění poslání sexuálního vztahu, ale naopak k jeho odstranění, čili k zamezení vzniku nového lidského života.
Tak, jako v každém přirozeném lidském konání, existují samozřejmě i v prožívání sexuality určitá rizika. Je jistě třeba varovat před jakýmkoliv zneužitím sexu, před náhodným sexuálním stykem, před rizikovými vztahy, před nebezpečím pohlavních chorob včetně AIDS a před rizikovým prostředím, kde tato nebezpečí především hrozí, tj. před homosexuálním a drogovým prostředím. K tomu ovšem stačí stručné poučení na osmerce tiskového formátu a není třeba zbavovat děti přirozených zábran a zdravého ostychu, zraňovat jejich duši vulgárními sexuálními představami a cpát jim do ruky modely pohlaví a antikoncepční pomůcky. Důraz na manipulaci dětí s antikoncepčními pomůckami, ale také s falickými symboly (modely penisu a vibrátory) ukazuje na souvislost s předkřesťanským falickým kultem. Je příznačné, že toho, kdo kritizuje indoktrinaci dětské duše hesly o „sexuální svobodě“, „bezpečném sexu“, „rozkoši bez rizika“ či „lásce bez strachu“, pasují propagátoři sexuální výuky na „tmáře“, přičemž sami ve styku se školními dětmi užívají symboly falického kultu, což spolehlivě odhaluje spřízněnost jejich „liberálních“ metod s hlubokou temnotou šerého dávnověku.
Víme-li, kdo za stále sílící demagogickou kampaní „školní sexuální výchovy“ stojí, není se čemu divit. Je to především mocná a po celém světě rozlezlá chobotnice IPPF (International Planned Parenthood Federation) se svou českou odnoží SPRSV. Tyto v podstatě propotratové a antikoncepční průmysly podporující (a jím financované) společnosti se kryjí pokryteckými zástěrkami např. „plánovaného rodičovství“, „sexuálního a reprodukčního zdraví“ či „prevence HIV/AIDS“. Ale jejich skutečné priority jsou jiné: rozbít tradiční rodinu, udělat z dětí sexuální konzumenty a zákazníky pornografického průmyslu, podle leninských pouček vykořenit lidi, aby byli lépe ovladatelní, a nastolit režim, v němž „pokrokové“ děti budou udávat své „staromódní“ rodiče jako za komunistických procesů.