Řecko na nohou. Řecko v plamenech. Řecko schválilo úspory. Merkozy jedná o záchraně Řecka. Podá unie Řecku pomocnou ruku? Kolébka antiky a donedávna oblíbená dovolenková destinace se v médiích skloňuje už více než dva roky. I přes nebývalou pozornost, která se této zadlužené zemi neustále věnuje, se ji stále nedaří dostat z dluhů. A nenasytná řecká hydra požírá další a další miliardy eur. A tak mě napadá, jestli chyba nebude v tom nejjednodušším, esenciálním, co se kolem Řecka točí, a sice nebylo už náhodou kolem něj proneseno až příliš mnoho slov, vymláceno příliš prázdné slámy?
Řecko ve spárech evropské demokracie
Nejsou právě neustálé diskuse a veřejné hledání cest z řecké krize tím, co zadlužené zemi nejvíc škodí? Od vypuknutí dluhové krize už proběhlo tolik summitů, od kterých si všichni slibovali vyřešení problémů, že už je člověk na prstech rukou nespočítá. Ani jeden ale kýžený samospasitelný lék nepřinesl. Finanční trhy jsou pořád nervózní a spíš se plazí, než by doopravdy rostly.
Přitom Řecko není zdaleka jediné, kdo má problémy s dluhy a s vysokými deficity. Dokonce ani Evropa není ve své dluhové vášni osamocena. Kalifornie nebo Illinois by bez americké federální pomoci už nejspíš dávno zbankrotovaly. Čínský dluh v polovině loňského roku už vystoupal na 160 procent HDP, tedy na úroveň, jaké dosahuje ten řecký. Jenže kdo z vás to ví? Ani o jednom ani o druhém se moc nemluví. USA posílají svým státům pomoc potichu, Čína své dluhy nekomentuje, a kdyby se náhodou někdo ptal, odvede pozornost k vysokému hospodářskému růstu.
Evropa se z logiky svých smluv ptát musí
Problém tak, zdá se, vězí v samotné myšlence evropské demokracie. Evropská unie do sebe pospojovala 27 autonomních zemí. Pro každou z nich ale má integrace své hranice, nikdo až doposud nechtěl přesouvat příliš mnoho národních pravomocí do Bruselu. Proto padla Evropská ústava a vznikl jakýsi podivný hybrid. Na zásadních věcech včetně onoho přenosu pravomocí do Bruselu se musí shodnout všech 27 zemí. Když se neshodne 27 států, musí se shodnout alespoň 17 zemí eurozóny. Anebo v některých otázkách aspoň kvalifikovaná většina.
Jenže když se 27 státníků sjíždí, aby se dohodlo na zásadních krocích, je to vždycky vidět. A vzbudí to vždycky humbuk, přitáhne pozornost médií i trhů. Zcela logicky se očekává nějaký výstup a ten se pak do nekonečna analyzuje. Kdyby média o summitu neinformovala, nepředháněla se v tom, kdo dřív přijde alespoň se spekulací o výsledku, pravděpodobně by je čtenáři obvinili z podjatosti a přestali je sledovat. Lidé přeci mají špatné zprávy od přírody tak rádi a řecká krize přináší špatné zprávy a dramatické spekulace už víc než dva roky. Z vlastních zkušeností vím, že slovo „bankrot“ v titulku článku mu hned zajistí vysokou čtenost – zvlášť ve spojení s Řeckem. Lhostejno, zda pak text vůbec přináší nebo nepřináší něco nového.
Samonaplňující se proroctví
A po smršti špatných zpráv se všichni diví, že investoři stále nechtějí Řecku půjčovat. Všichni se diví, že politici za dlouhé dva roky nepřišli s žádnou spásnou myšlenkou. Jenže ruku na srdce, máme ve vedení Evropské unie partu laureátů Nobelovy ceny za ekonomii? A tak možná už spásné řešení nikdo ani nečeká. Všichni se více či méně sžili s myšlenkou řeckého bankrotu, banky odepsaly ztráty z řeckých dluhopisů, a ke slovu se tak dostala základní ekonomická poučka – samonaplňující se proroctví.
Cože to vlastně je? Všichni čekali, že Řecko zbankrotuje. Většina se na to začala připravovat. Investoři přestali Řecku půjčovat, protože čekají jeho bankrot, který by jim mohl přinést ztráty. Řecko muselo šetřit, aby mu alespoň někdo podal pomocnou ruku, zvýšilo proto daně a seškrtalo mzdy i penze. Další škrty visí ve vzduchu, a tak lidé stále více šetří, protože si chtějí nechat rezervu na ještě horší časy, které by mohly přijít. Neutrácejí, firmy proto prodávají méně zboží, a tak méně vyrábějí a propouštějí. Propouštění dál snižuje příjmy obyvatelstva a ekonomika se dál propadá, což snižuje vliv úsporných opatření a ztěžuje cestu z krize. A pak taky dává investorům zapravdu, že s tím Řeckem to vypadá bledě.
Až se s myšlenkou bankrotu černé ovce Evropy sžijí už i sami politici a definitivně zavřou finanční kohoutky, Řecku už opravdu nezbude nic jiného než definitivně a nahlas zbankrotovat. Jen doufejme, že další očekávání, které pak přijde, nebude ještě horší, než to současné. Ale přeci jen vymazat stát z mapy není tak jednoduché, jako ho nechat zbankrotovat. Proto věřím, že Řecko nakonec přežije. Setkání s učebnicovou poučkou ho ale bude pěkně bolet.