Slovo „dluh“ je jedním z nejpoužívanějších slov dneška. Ještě nedávno jsem se dočítal v novinách, že „žít na dluh“ je moderní. Taky jsem slyšel, že inflaci je možné uniknut jedině „životem na dluh“. Dluh, dluhy, dlužníci, zadlužení, předluženost, dluhová služba státu – to jsme to tedy, pracující, dopracovali! A přesto, že žijeme v prodlužené společnosti, žádný zásah státu se nekoná a stále můžete na každém rohu číst lákavé věty „za deset tisíc dostanete milion“.
Dluhový průmysl hlásí rekordní zisky
Z půjčování peněz a splácení dluhů je totiž normální průmyslové odvětví. A stát je podporuje, ba dokonce z něj má, v podobě daní, zisk. Je stejně nesmyslné jako výroba cigaret, která produkt v ceně halířů prodává za stokoruny, trpělivě a pečlivě pracuje na závislosti občanů na kouření, z jehož následků je pak „lékařský průmysl“ léčí a tak pořád dokola.
Zdá se mi, že náš pocit zmaru plyne hlavně z toho, že naše civilizace zabloudila v těch bankovních, realitních, kuřáckých, překupnických, ale i politických kruzích. Ty se, místo služby lidem, zabývají jen samy sebou a místo rozvoje přinášejí destrukci. Banky nevyrábějí svými půjčkami prosperitu, ale zoufalý národ dlužníků. Náš průmysl se scvrkl na výrobu cigaret a aut, jež ničí zdraví lidí a odčerpávají finance ze zdravotnictví. Zemědělci neživí národ, ale starají se, aby měli co nejvyšší dotace z té proklínané EU. Prosperují jako nikdy předtím, ale většina potravin se k nám dováží.
Takto bych mohl pokračovat do nekonečna. Věci se obrátily ve svůj protiklad. Učitelé se bojí dětí, děti diktují, co se má na školách učit a při pohlavku se dožadují lidských práv. Zapomněli jsme na přirozený řád přírody. Zapomněli jsme na úctu ke stáří. Vsadili jsme na tzv. odborníky a ti nás dovedli tam, kde jsme. Proto se řada lidí intuitivně odklání od racionality a hledá hodnoty jinde. Žijeme nejen na dluh finanční, ale především lidský!
Hle, k čemu všemu mě přivedlo to krátké slůvko: DLUH?! Na začátku samé úsměvy a lákavé sliby, na konci exekuce, vymahači dluhů a smrt. Ano, doba je taková, kdo si půjčuje, zahrává si se smrtí. A tak čtu na internetu, že sedmdesátiletí manželé, „skvělí lidé“, jak o nich řekl soused, se oběsili v garáži u svého domku. Dali ho do zástavy na zaplacení dluhů svého syna. Ten dluhy nesplatil a věřitel dům prodal i s manželi. Měli se do týdne vystěhovat. Kam? Na ulici. V pětasedmdesáti. Zadlužený syn žije dál (a splácí dluhy), „skvělí lidé“, kteří si před dvaceti lety domek postavili, se oběsili. To chceme? Chceme se oběsit nebo jen a jen splácet dluhy?!
Anebo - díval jsem se na pořad České televize Krotitelé dluhů. Třicetiletá žena tam už celé roky splácí (a ještě splácet bude!) statisícové pokuty Dopravnímu podniku za to, že někdy před jedenácti lety jela několikrát načerno. Dluhový průmysl funguje jako žádný jiný. Zaměstnává stovky naprosto lhostejných, bezcitných lidí, nic neprodukuje a jenom vynáší! Je mu jedno, že dožene celé rodiny k sebevraždě. Náš stát jej opečovává, náš stát pro něj vytvořil zákony a on teď funguje už zcela autonomně, automaticky, sám od sebe a nezastaví se před nikým.
Jednoho dne se dozvíte, že jste jeli před jedenácti lety „načerno“ v tramvaji a dlužíte Dopravnímu podniku 160 000 korun. Pokutový lístek z té doby byl po pěti letech úředně skartován a neexistuje. Jediné, co existuje, funguje a žije, je váš dluh. Suďte se, nevadí, váš dluh stále roste.
Nastoupili jsme cestu sebezničení. To už dávno není o právu věřitele, to už je dávno samostatně pracující „průmysl dluhů“. A nebude to trvat dlouho a opravdu se v novinách dočteme větu, která stojí v názvu tohoto blogu (zatím, vymyšlená): Dluhový průmysl hlásí rekordní zisky. „Dluhový průmysl“ ztratí své uvozovky a zamíří na burzu. Politici pokrčí rameny a řeknou: To je prostě kapitalismus – a bude jim to úplně fuk. Není nad řádně zadluženého, a tedy vystrašeného anebo rezignovaného voliče!
A já se ptám, spoluobčané a budoucí dlužníci: je tohle to, co jste chtěli? Je tohle stát, který jsme chtěli? Chceme stát, který nás všechny zadlužuje a jednou zadluží? Je tohle ještě vůbec náš stát? Není to mašina na naše zničení? Zachrání nás někdo před ní, nebo se budeme muset zachránit sami?