Kdo pečlivě sleduje události v eurozóně, která je nepochybně jádrem celé Evropské unie, protože odtud vycházejí a sem směřují všechny podstatné nervové vzruchy tohoto rozsáhlého a složitého organismu, musí si nutně všimnout, že někteří prominentní ekonomové a komentátoři velkých listů používají až s trestuhodnou lehkomyslností slovo krize.
Je Evropská unie opravdu v krizi?
Nápadné je, že opravdu kritické problémy jednoho člena eurozóny vydávají za krizi celku. Je jasné, a není k tomu zapotřebí nějak zvlášť hlubokých úvah, že tak rozsáhlý celek s tolika členy by takto musel být ve stavu krize vlastně nepřetržitě. Předpovědi konce a rozpadu eurozóny doprovázejí tuto měnovou oblast od samotného počátku. Jsou tak časté a každodenní, že až hrozí onen známý efekt, kdy na skutečné nebezpečí nebude nikdo připraven, protože už nikdo nevěří, že by mohlo nastat.
Abychom se alespoň trochu dobrali pravdy, musíme nejprve odfiltrovat komentáře a stanoviska těch ekonomů a komentátorů, kteří si z různých důvodů nezdar projektu Evropské unie přejí, tj. jejich přání bylo otcem myšlenky. Motivace k produkci euroskeptických stanovisek koření nejčastěji v zahleděnosti do nějaké módní teorie, jakou je např. teorie optimálních měnových zón, kterou obhajovali a propagovali příliš často a neústupně na to, aby pak mohli bez pocitu ztráty osobní prestiže svůj názor opravit. Jejich postoj lze jednoduše shrnout větou „já jsem vždycky říkal, že to nepůjde“. Ješitnost je někdy opravdu neodvalitelný balvan.
Takových je mezi euroskeptiky asi většina. Nebezpečnou menšinu však mezi nimi tvoří ti, kteří mají pro své postoje důvody politické. Přejí si jiné uspořádání společnosti, ať už návratem k centrálnímu plánování, pro které jsou jakékoli peníze, nejen eura, v rukou svobodných občanů systémovou konkurencí, jakou nelze tolerovat, nebo si přejí ponechat evropský prostor co nejvolnější pro velmocenské ambice jiných států. Po tomto filtru tak zůstává k zodpovězení otázka, jak velká musí být a jakou povahu musí mít krize jednoho člena eurozóny, aby se stala nebezpečím pro celek a mohla skutečně přerůst v jeho rozpad.
Vezměme si Řecko. Sotva si lze představit hlubší krizi jedné země – obrovitá nezaměstnanost, obrovitý dluh státu, klesající hrubý domácí produkt, slabý průmysl, což jsou jen ta tvrdá a měřitelná fakta. Ještě větší hrůzu však musí budit měkká fakta, jako je těžko pochopitelná nevůle k nápravě a k úsporám a připravenost kdykoli vyrazit k řešení veleobtížných makroekonomických úloh pomocí pouličních kraválů. Výsledek francouzských prezidentských voleb v Řecku četli jako dobrou zprávu, že končí čas utahování opasků. A přes to všechno není stále rozhodnuto, že Řecko opustí eurozónu a navrátí se k drachmě.
Řecké státní dluhopisy drží ve svých portfoliích evropské banky, zejména ty německé, a jejich zájmem není krach Řecka. A právě zde můžeme spatřit to dobré, co je příslibem pro udržitelnost evropského projektu: zájem členů eurozóny na spořádaném vývoji souseda, který se dostal do problémů. Na vybřednutí z krize není nikdo sám, a to ani tehdy, když se do ní dostal vlastní vinou. Efekt plutí na jedné lodi je opravdu mocný. A samozřejmě sebezáchovný pud.
Pochybovat o výsledku irského referenda konaného před pár dny k paktu o rozpočtové odpovědnosti mohli zase jen destruktivní euroskeptici, kteří v referendu viděli další naději na zmar evropského projektu. Irové by ale museli nejprve upadnout do národního bezvědomí a ztratit veškerý pud sebezáchovy, aby v referendu hlasovali proti a odmítli tak podávanou ruku evropských sousedů. Vítězství a porážka už v Evropské unii naštěstí není modelem soužití. Evropa ví, k jakým koncům vedla krvežíznivá Versailleská smlouva po první světové válce, i když je pravda, že potřebovala lekci od Američanů, jak se zachází s poraženým, který je na kolenou.