Dnes a denně je Sýrie v rozhlasovém a televizním zpravodajství a samozřejmě i v denících snad všech evropských zemí. Dnes a denně si lidé chápající, že v globalizovaném světě se syrské drama nakonec nějak promítne do řady oblastí života třeba i v jejich zemi, kladou otázku, zda je možné se do nekonečna jen pasivně dívat na záběry z měst pustošených dělostřelbou a poslouchat nebo číst každodenně zprávy o nových desítkách či stovkách obětí syrské občanské války. Zvlášť když libyjská paralela z loňska se mnohým zdá být nepřímou pobídkou k intervenci.
Svět podle Zdeňka Velíška (229)
„Chybí mandát Rady bezpečnosti!“
To byla až dosud běžná odpověď na otázky typu „Proč ještě nebyla vyhlášena aspoň bezletová zóna, jako v Libyi, když syrský despota útočí na města i ze vzduchu“. I když je jasné, že odkaz na Radu bezpečnosti nebo Chartu OSN zní syrskému civilnímu obyvatelstvu, které nemá před násilím úniku, jako pustá výmluva, je to odkaz na skutečné meze možnosti, jež mezinárodní právo dává státům či celému mezinárodnímu společenství k zásahu do syrské tragédie a do podobných situací kdekoli jinde. V případě krvavého potlačování libyjského povstání proti Kaddáfímu se francouzský prezident Sarkozy osobně v OSN zasadil o vydání mandátu RB ke zřízení bezletové zóny a pak okamžitě spolu s Davidem Cameronem a s podporou Američanů zahájili leteckou intervenci. Byla z hlediska mezinárodního práva legální (aspoň v té první fázi, kdy bezletová zóna sloužila k paralyzování Kaddáfího snahy o násilné rozdrcení vzpoury). Mandát Rady bezpečnosti byl také okolností, na základě které pak NATO převzalo velení nad operací. Naopak neangažovalo se v americké válce v Iráku, ke které se George W. Bush rozhodl přesto, že pro ni mandát RB neměl.
Změní syrské drama geopolitickou scénu?
Už teď ji mění. Světová organizace, její Rada bezpečnosti a její charta představují přes všechny své nedostatky jediný existující mezinárodněprávní rámec chránící – jakž takž – slabé proti silným a mírumilovné proti agresivním a expanzivním. Ale tváří v tvář syrskému dilematu se OSN, přesněji Rada bezpečnosti, vrací obrazně řečeno do 20. století – k neblahému schématu rozděleného světa, ke konfrontaci mezi západem a východem. Někdejší východ představují v RB, ale i v reálném politickém světě, sice „jen“ Rusko a Čína, ale tragický vývoj v Sýrii a perspektiva možného rozvratu v zemi a případně v regionu dávají této aktuální polarizaci postojů uvnitř RB mnohem dalekosáhlejší význam, než jak se to na první pohled jeví.
Veřejná i zákulisní debata o případné vojenské intervenci v západních zemích sílí a postoje k ní (k intervenci) ovlivňují v jednotlivých mocnostech i vnitropolitické postavení státníků, což je dost nebezpečná okolnost. Ve Francii dalo syrské drama příležitost ex-prezidentu Sarkozymu, aby připomněl, že on loni „v podobné situaci“ nezaváhal. I teď volá po urychlené mezinárodní akci. Současný prezident François Hollande má v nejbližších dnech formulovat francouzský postoj k syrskému problému. Bude teď přitom nucen nějak na Sarkozyho iniciativu reagovat. Buď s ním souhlasit, nebo ne. Ze Spojených států se ozvalo, že „bezletová zóna nebude“. Zároveň se ale USA a podle všeho i NATO připravují na vojenské zajištění syrských chemických zbraní po očekávaném pádu Asada.
K rozpakům kolem možného vstupu mezinárodního společenství – či spíš, jak to tak vypadá, jeho jedné části (přes protesty té druhé) – do syrské občanské války přibývá, a možná i přispívá ještě jedna povážlivá okolnost: hrozba vojenského konfliktu mezi Izraelem a Íránem. Vyslovil ji izraelský premiér Netanyahu. Prezident Izraele předevčírem prohlásil, že bez americké pomoci Izrael s Íránem válčit nemůže. Já myslím, že vzhledem k tomu, že tím prezidentem je Šimon Pérez, člověk a politik velice uvážlivý, byla jeho slova vyjádřením tajného přání, aby jeho země s Íránem válku nerozpoutala, ale premiérem je Netanyahu, muž spíš bushovského založení, který navíc může chtít vyvolat těsnější součinnost Američanů. Nebo alespoň ovlivnit jejich volbu příštího prezidenta ve prospěch izraelské politiky. V prezidentských volbách budou v Americe proti sobě také stát umírněné a silové postoje a už teď, ve volební kampani bude hrát roli i postoj kandidátů k případnému izraelskému útoku na Írán. V samotné Sýrii, už jen možnost tak vážného konfliktu, který by se měl odehrávat v sousedství syrské občanské války, natožpak skutečný úder na Írán, by mohly mít na další vývoj v zemi a tím i v regionu zcela nepředvídatelný dopad. Nehledě k tomu, že samotný izraelský útok na Írán, jednu z muslimských zemí, by nemohl zůstat bez důsledků pro poměry v celém prostoru Blízkého východu i střední Asie.
A kdybychom chtěli věc domyslet až k momentu, kdy by nastíněný vývoj situace nutil také evropské politiky – nikdy příliš jednotné a často ani ne dost odhodlané – k příslušné reakci, asi bychom si museli začít dělat starosti. On už evropským i americkým politikům dost starostí dělá fakt, že nelze odhadnout ani to, co bude v Sýrii po Asádovi. Ostatně leckteré postoje k syrskému dilematu se na mezinárodní scéně odvíjejí nikoli od toho, že k intervenci není mandát RB, ale že se neví, komu a čemu by vojenský zásah do syrského dramatu pomohl.