Jsme jen tehdy, pokud zanecháváme stopy. Principem existence, její výjimečnosti, je jedinečná stopa, paměťový záznam, pseudogenová mapa, kterou nelze zdědit, nýbrž pouze tradovat, vědomě předávat dál. O tuto jedinečnost pak bojujeme nejen sami se sebou a s ostatními lidmi, ale i s celým Systémem, jehož principem naopak je jedinečnost smazávat a převádět ji na modelové případy.
Za svobodu budoucí paměti
Moderní technologie necitlivosti Systému vůči jedinečnosti intenzivně snižují. Zatímco dříve byla jedinečnost jedinou obranou, jak ze Systému vystoupit, jak ho vykolejit, zbavit se jeho nadvlády, dnes je tomu jinak. Systém umí jedinečnost nejenom přesně zachytit, ale umí ji i dokonale zpracovat a projektovat do budoucnosti.
Zhmotnělá ruka trhu
Příkladem může být obyčejná platební karta. Karta je bránou do soukromí konzumenta. Na ní se ukazují spotřebitelské zvyky a jiné finanční stereotypy. Záznam operací na platební kartě je základem budoucího programu klienta, který, když se dobře usměrní, lze dlouhodobě využít nejen jako zdroj zaručených příjmů finančních institucí, ale i jako nástroj ovládání a plánování.
To ale není vidět na první pohled. Plánování konzumace se provádí elegantněji: při výběru z bankomatu na vás třeba vyskočí nabídka „oblíbeného výběru“, dozvíte se, kolik utrácíte za kulturu, sport či pohonné hmoty, což usnadní vaše budoucí rozhodování, ale také úvěrové nabídky i finanční strategii vaší banky. Nabídky pro klienta, usnadnění konzumentova života, služba, jak má být, řekne se; ve skutečnosti řízení budoucí poptávky a nabídky, neviditelná ruka trhu, zhmotnělá v kusu plastiku s čipem, která pracuje už ve chvíli, kdy ještě k žádné směně nedochází.
„Potenciál je to ohromný, ano, je to trochu Big Brother, ale úžasné je, že to funguje a jak skvěle,“ svěřil se mi před několika lety kamarád, který na využívání dat z platebních karet systematicky pracuje, protože v „řízení konzumního chování je byznys budoucnosti“. Je to všechno na jemné morální hraně, přece jenom jde o vstupování do určitého druhu soukromí. I proto si všichni dávají velký pozor, aby nedocházelo k překračování zákona (napětí mezi mravním a legálním principem přesto přetrvává), ale možnost ovládat a programovat budoucí chování lidí, tento inženýrský sen z literatury science fiction, je silnější.
Starej se o své stopy
Stopa existence už není předmětem obdivu a jisté všelidské úcty k individuálnímu osudu a příběhu života. Naopak možnost mapovat, ovládnout a prodlužovat jedinečnost této stopy vede v jisté kumulaci, k maximalizaci kontroly nad tajemstvím, jež se v životě skrývá. Systém, kterému přikyvujeme jako dobrému sluhovi, dodávajícímu služby „ušité každému zákazníkovi na míru“, v nichž se má odrážet svobodná individualizace konzumentství, nakonec tuto individuální svobodu redukuje tím, že ji plánuje, usměrňuje, uměle vytváří. Zkrátka: že přestává být svobodou.
Je přitom jedno, zda se bavíme o datech na platebních kartách, soukromých (ale podnikatelsky sdílených a tudíž zpeněžitelných) informacích na sociálních sítích, v digitálních registrech nebo stopách v mobilních telefonech či v jakémkoliv internetovém obchodu. Všude tam si svobodně užíváme, přičemž jsme „svobodně“ kontrolováni už jen tím, že vstupujeme do sítě, že potvrzujeme Systém.
Jsme jen tehdy, pokud zanecháváme stopy. Starost o autenticitu stopy by tedy měla být tím nejdůležitějším, co stojí za boj a ochranu. Je-li Systém tím, kdo předem vytváří budoucí paměť, pak je nejpřirozenějším soupeřem každého, komu ještě záleží na relativní svobodě vlastní existenciální stopy. Svoboda stopy – o co víc ještě v „pozdním světě“ může jít…
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)