Řeč je o řečech majících zmařit návrat ukradeného církevního majetku. Jde o další kolo bolševického procesu olupování a ohlupování, započatého „únorovým vítězstvím“ KSČ před 65 lety. Tehdy hrála prim komunistická strana řízená Moskvou, dnes je to sociální demokracie. Symbolicky to vystihli účastníci demonstrace 25. února, kteří se s hesly „Komunismus zabíjí! a Socani styďte se!“ letos vydali na pochod ze Staroměstského náměstí přímo k sídlu ČSSD.
Řečičky
Zdaleka nejde jen o kontroverzní krajské koalice s KSČM, jimiž sociální demokracie urovnává komunistům cestu k mocenskému comebacku. Stejně varovným náběhem k totalitní recidivě je převzetí proticírkevní ideologie a štvaní proti parlamentu a vládě jen proto, že se po 22 letech konečně uskutečňuje majetkové vyrovnání s církvemi. Přesně dle úsloví „Zloděj volá: chyťte zloděje!“ teď pohrobci Gottwaldovy KSČ spolu se Sobotkovou ČSSD a Bártovými populisty z VV nápravu majetkových křivd vydávají za „dar církvím“, „vládní tunel“ či dokonce „loupež století“. ČSSD tak pokračuje v perfidní kampani, v níž na předvolebních poutačích zobrazovala vládu jako vykrádače peněženek a dámských kabelek, a církve jako hamižné příjemce těchto krádeží. V živé paměti je i sociálně demokratická fantasmagorie o tom, jak Pražský hrad po restitucích zabere Vatikán. Když ČSSD neuspěla ani s desítkami hodin obstrukcí v Poslanecké sněmovně a zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi legálně spatřil světlo světa, obrátila se opozice na Ústavní soud v naději, že alespoň ten učiní zadost jejímu pojetí spravedlnosti. Předkladatelé ústavních stížností nicméně zapomněli, že i kdyby ústavní soudci zákon nebo jeho část zrušili, bude platit dřívější rozhodnutí ÚS, podle něhož nebude nijak obtížné majetek vydat na základě jednotlivých žalob.
Obzvláštní odpor opozice vzbudil podpis smlouvy o náhradách za nevydaný majetek, kterou se zástupci 16 církví v pátek podepsal premiér Petr Nečas. Ačkoliv termín podpisu byl veřejně znám týden dopředu, místopředseda ČSSD Michal Hašek v televizi Prima prohlásil, že premiér podepsal smlouvu s církvemi „potajmu jak uličník“. Právník Václav Pavlíček řekl deníku Právu, že uzavření smluv odporuje obecnému principu „dobrých mravů“. Připomeňme, že platným zákonem o majetkovém vyrovnání byla státu uložena povinnost uzavřít s každou dotčenou církví a náboženskou společností smlouvu o vypořádání. Pokud by nebyly smlouvy uzavřeny, mohl by se dotčený subjekt obrátit na soud, aby nahradil chybějící projev vůle. Splnění zákonné povinnosti právní expert Pavlíček patrně považuje za porušení principu „dobrých mravů“. Mimochodem, profesor ústavního práva Václav Pavlíček působil už na střední škole jako svazácký předseda, do KSČ vstoupil jako dvacetiletý, pracoval jako odborný pracovník v Ústavu marxismu-leninismu, v r. 1970 byl autorem studijních textů, v nichž mimo jiné obhajuje vedoucí úlohu KSČ. Přitom za normalizace byl Pavlíček z KSČ vyloučen. Po r. 1989 se dvakrát ucházel o funkci ústavního soudce, ani jednou však neuspěl (v Senátu jako tehdejší poradce prezidenta Klause získal jen 22 ze 76 hlasů), když mu byla vytýkána zejména jeho aktivní komunistická minulost, o níž se v předkládaném životopise nezmínil.
Nyní se ovšem tento expert s komunistickou kvalifikací odvolává na rakousko-uherský zákon č. 50 z r. 1874(!), který podle něj nepřiznává katolické církvi postavení privátní korporace. Z toho pan Pavlíček soudí, že církev neměla volnou dispozici s majetkem, a tudíž jí žádný majetek nepatřil. Zajímavé, jestliže církvi podle Pavlíčka žádný majetek nepatřil, nemohli jí komunisté nic ukrást. Logika, která nemá chybu: nebylo-li církvi nic ukradeno, není jí co vracet! Teprve to, co církve v restituci dostanou (vráceno), se stane církevním majetkem, obmyslně tvrdí pan Pavlíček. Každý právník samozřejmě ví, že majetek církví a náboženských společností historicky státu nikdy nepatřil. Že tento majetek vznikl zcela legálním způsobem – např. z darů, sbírek, odkazů, intencí (odměn za křty, svatby, pohřby apod.), věn (při vstupu žen do řádů), ale i koupěmi z výnosů hospodářské činnosti církví. Z příjmů z hospodaření s tímto majetkem církve celá staletí vykonávaly pastorační, charitní, osvětovou a jinou obecně prospěšnou činnost. Každou položku církevního majetku lze stále dohledat na katastrálních úřadech. On to všechno nemůže nevědět ani profesor Pavlíček. Ale jako kovaný kádr bude donekonečna mlžit a omílat bolševické floskule, neboť odmítá připustit, že by církve mohly být samostatnými subjekty nezávislými na státu. Nechce vidět řadu pozitivních dopadů odluky církví od státu, ani konec financování platů duchovních, ani uvolnění rozvoje obcí, jež mají zákonem o půdě zablokované pozemky.
Pan Pavlíček není sám, kdo nápravu totalitních křivd chápe v bizarních ideologických souvislostech. „Úspěch katolické církve vyjádřený tzv. církevními restitucemi má být také symbolizován znovu postavením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Má se stát symbolem triumfu katolické církve nad českým národem, jako tomu bylo v minulosti,“ tvrdí Pavlíček s těmi nedotčenými, jimž zůstalo utajeno, že sloup byl vztyčen v r. 1652 na paměť uhájení Prahy před švédskými vojsky. Z toho, co Václav Pavlíček říká či neříká, už také víme, co myslí oním porušením principu „dobrých mravů“, jež vytýká premiéru Nečasovi. Dobré mravy podle jeho měřítek zajisté nespočívají ani v pravdomluvnosti ani v nápravě křivd způsobených komunistickou stranou. Dobrými mravy naopak rozumí zpochybňování zákona o majetkovém vyrovnání a zachování gottwaldovské „třídní spravedlnosti“ vůči církvím na věčné časy. Ale nezlobme se na pana Pavlíčka; on se pouze věrně řídí dialektickou zásadou, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Nezapomínejme také, že komunistická dialektika a notorická zlodějna jsou jen dvě strany téže mince.