„Je mi úplně jedno, proč mě propustili, nezajímají mě jejich kalkulace. Já ale přesně vím, co budu dělat. Budu dělat vše proto, aby tahle vláda z Ukrajiny zmizela,“ prohlásil Jurij Lucenko, bývalý člen kabinety Julie Tymošenkové, když mu prezident Janukovyč udělil milost.
Kdy začne Kyjevské jaro?
Po nečekaných březnových návalech sněhu se i na Ukrajině otepluje a Ukrajinci se probouzí. Překonali dlouhou zimu, překonali tři roky vladaření prezidenta Janukovyče a teď se snaží překonat, i když zatím nesměle, dlouhodobou apatii a nechuť se v něčem angažovat – tzv. pofigismus.Přestože je k tomu vyzývá celá, jakoby sjednocená, opozice, děje se to vlastně jí navzdory. Po únorovém skoro měsíčním pravidelném nocování v parlamentu se opozici zachtělo asi trochu pohybu a vydala se znovu do ulic hledat lidi s heslem „Povstaň Ukrajino“.
„Vítám snahy opozice pracovat s ulicí. Je správné, že se konají mítinky, ale není správné je nazývat povstáním. Podobná inflace slov je někdy daleko horší než ta finanční. Povstání se nedá naplánovat na víkend,“ vyzývá ukrajinské voliče Jurij Lucenko.
Volání opozice po masových protestních akcích s cílem svrhnout Janukovyče nejsou ničím novým a vždycky končily v mínusu, minimálně na kontě reputace opozice. Není divu, že vládnoucí Strana regionů se ani příliš nesnaží opoziční akce diskreditovat, nepovažuje to absolutně za nutné, protože nepředpokládá, že opozice lidi do ulic vůbec dostane. Nedostala je tam uvězněná Tymošenková, nedostala je tam aféra s rezidenncí Mežyhirja (Janukovyčův luxusní dům, který získal podezřele levně, tvrdí ale, že vlastní jen její malou část), nedostaly je tam ani poslední volby…
Nejsem fetišista na čísla a každý jeden nespokojený se jistě počítá, ale něco tu asi nehraje, když se ani v „baštách“ opozice v době, kdy tu podle ní vládne „diktátor“, „Tymošenková je týraná ve vězení“, „ukrajinština je záměrně eliminována stejně jako ukrajinská historie“ a „Ukrajina se vzdaluje od Evropy“, nesejde více než sedm tisíc lidí a v Kyjevě okolo patnácti. A to přijedou do města minimálně dva ze tří lídrů opozice a pochodují s vámi ulicemi. Ne, netáhne to. Ale proč by taky najednou mělo? Nefunguje to už tři roky, opozice se ale sveřepě drží stále stejných sloganů. Heterogenní, částečně zdiskreditovaná, částečně nedůvěryhodná… To jistě není ideál, který by mnozí mohli nekriticky podporovat.
„Mnoho lidí nepovažuje za nutné vyjít na ulici, protože nevidí smysl v tom banditům vykládat, že jsou banditi. Proč by měli chodit na protestní akce? Aby už zase znovu slyšeli, že u nás vládne proti-národní vláda,“ táže se Jurij Lucenko.
Jen malá ilustrace, že Ukrajinci opozici k provedení protestu opravdu nepotřebují, mají úplně jiné problémy: V Žytomyrské oblasti povstaly davy a donutily oblastní radu vedenou Stranou regionů zrušit rozhodnutí o předání skupině Dmytra Firtaše šest tisíc hektarů půdy, kde se měly těžit titanové rudy.
I dnes lze pochybovat o tom, že Ukrajinci chtějí opozici nějakým radikálnějším způsobem pomoci do vládních křesel, což pro ni musí být jistě značně frustrujíc. Ale že na to adekvátně neumí zareagovat, je jen její problém. Nedokáže využít toho, že se ekonomické nůžky ve společnosti dále rozevírají, lidé stávkují na východě země v šachtách, neumí využít katastrofální zdravotní péče, neumí navrhnout nic konkrétního v zemědělské politice…. Abychom opozici úplně nekřivdili, dokázala připravit tzv. evropský balíček, návrhy zákonů, které mají Ukrajinu přiblížit legislativně EU. Nicméně, jenom pouhý plán Unii Ukrajincům nepřiblíží.
Magickým nepřítelem je prostě Janukovyč a basta. Ekonomické a sociální problémy počkají. A v tom právě spočívá největší bída ukrajinské opozice. Nenabízí žádný plán. Můžeme se ale spolehnout, že vždycky bude křičet, že za to může prezident Janukovyč a už dnes buduje revoluční výbory.
Na Ukrajině mají problém s nedospělou politikou a zbytečnou adorací revolucí – sama revoluce je spíše diagnózou systému, ale rozhodně ne léčbou. A už vůbec ne zárukou pozitivního vývoje. Opozice nemá budit revoluční nálady, ale důvěru v politiku.
„Cítím, že jistá část společnosti ode mě očekává příliš. Lucenko se vrátil a teď rychle zorganizuje revoluci a už bude jenom dobře. Velká protestní akce (plánovaná na výročí Oranžové revoluce 22. listopadu) má být demonstrací síly a místem setkání těch, kdo jsou nejen proti někomu konkrétnímu, ale kdo jsou za něco konkrétního,“ míní Jurij Lucenko.
Zatím se ale zdá, že hlavním nápadem opozice je sebrat co největší dav a pak už by všechno mělo jít samo. Vláda se vyleká, odstoupí, Janukovyč rezignuje a vrátí všechno uloupené. Soudy začnou rozhodovat spravedlivě. Jenže takhle to nebývá ani v pohádkách.
A co kdyby najednou hodně lidí opravdu přišlo? Věděla by opozice, co dělat? O tom se dá pochybovat. Velkou nadějí je tak nyní, alespoň z mého pohledu, návrat politického vězně a lídra opozice z dob oranžové revoluce, bývalého ministra vnitra Jurije Lucenka, který jistě chyby opozice vnímá s odstupem. Lucenko si prošel těžkou zkouškou, odseděl si dva a půl roku v podstatě za nic, nenechal se ale zlomit, nechtěl se nechat litovat a nikoho se o nic neprosil. A vězení ho jistě změnilo. Otázkou je, zda opozice dokáže jeho rad a osobnosti využít nebo se zase utopí ve zbytečných sporech a ambicích.
„Můžu se vykašlat na jejich argumenty a kalkulace. Nechci tím ztrácet čas. Přemýšlet o krocích režimu, nechat se vtáhnout do jejich intrik, dobrovolně nebo nedobrovolně jim nahrávat – to je chyba. Bohužel, opozice to čas od času brala na lehkou váhu. Často se její aktivity zakládaly jen na reakci na výpady režimu. Čas od času se mi zdá, že přemýšlejí jen o tom, jak zůstat vlivnou opozicí, ale vůbec ne o tom, jak se stát budoucí vládou. Hrát s nimi vede ke vzdálení se tomu hlavnímu. Musíme být lepší než oni,“ apeluje Jurij Lucenko.
Dává vám to smysl? Zřejmě ano. Ukrajina zoufale postrádá elitu. Té hospodářské „elity“ má sice nadbytek, nicméně elita politická a vůbec morální, která by vynikala díky individuálním vlastnostem a osobním kvalitám, v dnešní době prostě chybí.
„Nemám v plánu vytvořit opozici k opozici, z čehož se mě hned po opuštění vězení jali obviňovat jistí provládní provokatéři. Nemám právo na to, nechat se využít nepřáteli, hlupáky… Žádný rozkol se konat nebude. Nechci být čtvrtým, desátým nebo prvním lídrem opozice. Nechci stát v čele,“ varuje Jurij Lucenko.
Lucenko nechce kandidovat na prezidenta a nechce se mstít. A to vůbec není špatný začátek kyjevského jara.