Mohli jsme mít historicky první českou premiérku, ale nemáme. Místo toho nám pan prezident Miloš Zeman naservíroval třetí úřednickou vládu. Zatímco Tošovského a Fischerova vláda vznikly po dohodě politických stran, neboť měly šanci získat důvěru poslanců, šéfa „odbornické“ vlády Jiřího Rusnoka jmenoval prezident pouze na základě vlastní libovůle. Autoritativní prezident zřetelně inklinuje k přeměně parlamentního systému na (polo)prezidentský, na což se domnívá mít mandát z přímé volby. Patrně se také domnívá, že jmenováním svého poradce a neochvějného spojence šéfem kabinetu vytřel zrak politickým oponentům. A odpůrců nemá málo, to víme už od lednové volby, kdy si téměř šest milionů občanů (více než dvě třetiny oprávněných voličů) Zemana za prezidenta nepřálo.
Poučení z přímé volby prezidenta
Jmenováním premiéra, na němž se nikdo neshodl, prezident prý dělá „radost svým voličům“. Velmi se zlobí, připomínají-li mu ústavní právníci ústavní zvyklosti; jednomu doporučí, aby „vrátil diplom“, jiného nazve „schizofrenikem“. Ústavní článek 68 o tom, že vláda je odpovědna jedině a pouze Poslanecké sněmovně, nedělá na prezidenta patřičný dojem. Básní o státním rozpočtu, třebaže s Rusnokovou vládou pravděpodobně žádný nebude. Jak lze nazvat politika ignorujícího, že rozpočet schvaluje sněmovna, která 101 hlasy avizuje, že rozpočet neschválí? Jak hodlá prosadit vládu, která nemá závaznou podporu ani jedné parlamentní strany? Zatímco Tošovského kabinetu vyslovilo důvěru 123 poslanců a Fischerově vládě dokonce 156 zákonodárců, Rusnokovým „odborníkům“ se o vyslovení důvěry může spíš zdát. Navíc zřejmě ani nepůjde o nějaké nadstranické odborníky, ale o recyklované politické turisty, kteří se včas přitočili ke Straně práv občanů - ZEMANOVCI.
Na to, že se vláda sestavuje zcela nezávisle na rozložení politických sil ve Sněmovně a coby expozitura neparlamentní SPOZ, upozornil i šéf ČSSD Bohuslav Sobotka. Rusnokův kabinet má totiž pro Zemanovu SPOZ připravit výchozí pozici pro parlamentní volby. Tak např. Martin Pecina, který kývl na post ministra vnitra, má být podle Sobotky volebním lídrem SPOZ v Moravskoslezském kraji. Pravděpodobný ministr zahraničí Jan Kohout má zase vést kandidátku SPOZ v Praze. A pro volební kampaň se počítá i s členem SPOZ Miroslavem Grégrem, který může v tomto kabinetu obsadit post ministra průmyslu a obchodu. Marie Benešová, která už přijala nabídku řídit ministerstvo spravedlnosti (členka a bývalá místopředsedkyně ČSSD!), má vést kandidátku SPOZ ve Středočeském kraji. A samotný Jiří Rusnok (ekonomický expert SPOZ) už byl na kandidátce SPOZ v komunálních volbách roku 2010.
Miloš Zeman nechce ovšem jen předělat ústavní praxi, chce také prostřednictvím SPOZ změnit českou politickou mapu. Tak jako kdysi dovedl k volebnímu vítězství tehdy okrajovou ČSSD, tak zamýšlí pod populistickými hesly (přímá volba hejtmanů, primátorů a starostů, prokázání původu příjmů a zabavení majetku nedoloženého původu, apod.) udělat z SPOZ vedoucí politickou sílu a ze sebe suverénního vládce putinovského typu. Zemanovu touhu po odvetě za „zradu“ ČSSD v nepřímé prezidentské volbě v r. 2003 a následná léta samotaření na Vysočině, proto nelze podceňovat. Jako protřelý politik jistě sází na to, že část poslanců před ztrátou mandátu (a deseti měsíčních poslaneckých platů) dá přednost podpoře Rusnokovy vlády. Tvrdí-li nyní Miloš Zeman, že jmenování úřednické vlády je nejlepší předstupeň k předčasným volbám, ve skutečnosti bude mít o tyto volby zájem teprve tehdy, až si bude jist úspěchem své strany.
Zemanem najmenovaný kabinet nicméně může po jistou dobu úřadovat i bez vyslovení důvěry. Může např. bez demokratické kontroly zasahovat do práce policie a tajných služeb. Nebude-li vláda odpovědná Sněmovně, jediným kontrolorem bude prezident. A bude zajímavé, bude-li policie pokračovat v odkrývání dalších trafik, jakými jsou např. moskevská trafika pro kovaného komunistu Vladimíra Remka (Zemanem slíbená za podporu KSČM v prezidentské volbě) či jiné korupční posty za financování strany Zemanovců. Ostatně právě z Ruska hrozí při Zemanově východní orientaci a jím dosazené stejně orientované vládě největší nebezpečí v podobě ruské dominance při dostavbě jaderné elektrárny Temelín, a z toho plynoucího zvýšení surovinové, technologické a politické závislosti na Ruské federaci.
Pro své novátorské výklady ústavy si prezident Zeman nelenil v předstihu vytvořit zázemí najmenováním politicky a názorově spřízněných soudců Ústavního soudu. Je ostudou našeho právního systému, že Senát, ovládaný levicovými radikály, si z Ústavního soudu udělal politický pašalík, osazený některými soudci s komunistickou minulostí, ať už se jedná o staronového předsedu ÚS Pavla Rychetského, bývalého komunistického vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka, nebo člena KSČ od r. 1974 Jana Filipa. Přitom by stačilo, kdyby při kterékoli příští úpravě ústavy bylo stanoveno, že souhlas ke jmenování ústavních soudců nedává politicky zvolený Senát, ale odborně příslušná nepolitická instituce, nejlépe Soudcovská unie.
Naprostým šlápnutím vedle je v naší nedokonalé demokracii samozřejmě i zákon o přímé volbě hlavy státu z července 2012. Mají ho na svědomí zákonodárci ODS a ČSSD a vznikl vlastně historickým omylem, když jedni se chtěli ukázat hezčí než druzí a přitom doufali, že ti druzí zákon potopí. Nebýt tohoto lapsu, nikdy by se hlavou státu nestal avanturista, jemuž mnozí politicky nedospělí voliči sednou na lep při prvním bonmotu. Tváří v tvář tomuto výsledku by Sněmovna měla odčinit svoje selhání a vyslovit úřednické vládě nedůvěru ihned po jejím jmenování. Ústava to umožňuje a zkrátí se nedůstojné divadlo s prezidentskými výmysly. Existuje-li ve Sněmovně stále ještě většina 101 poslanců, není nic logičtějšího, než toho využít k překonání krize na bázi rekonstrukce koaličního kabinetu.