Až se dějiny zeptají, co my, co po nás zbude, leckterý povrchní pozorovatel českého politického a společenského dění jistě bolestínsky zanaříká, že nic, že jsme k ničemu, že jsme se dokázali jen hádat a nic jsme nevytvořili. Ano, z pohledu politické vřavy a mediálního běsnění všedního dne by to tak opravdu mohlo vypadat.
Co po nás zbude
Ale pravda to není!
Naštěstí. Vše totiž záleží na úhlu pohledu, na tom, jak se sami chceme vidět. A my tak milujeme sebemrskačský nářek a sebepohrdání, že je nám nejbližší vidět se jako lemplové, vyčuráni a lenoši! Znám to, protože to, jako správný Čech, taky občas mívám, taky tomu občas (a rád) propadám.
Ale dovolte mi, abych dnes, vám i sobě, nabídl jiný úhel pohledu. Jen v Praze za posledních dvacet let proběhl neuvěřitelný a obdivuhodný stavební boom. Jen si vezměte všechna ta hloupě přezíraná a odsuzovaná nákupní centra, která každý z nás občas rád použije, která vyrostla okolo Prahy! Nemusím tam jít nakupovat, stačí se prostě jen procházet, občas se posadit a dívat na lidi. To miluji, pozorovat rodinky a zamilované páry a holky s klukama i bez.
Anebo ta obrovská bytová výstavba v Praze a okolí. Nejen velké městské domy, ale i nekonečné množství domků v satelitech kolem Prahy a prakticky kolem každého většího města. A před domkem dvě zaparkovaná auta. Vím, že je to problematické, ale je to taky úžasné!
A pak je tu sice pomalé, ale přece jen zvolna postupující budování silničních okruhů kolem Prahy – jeden vnitřní a jeden vnější. K tomu vnitřnímu patří s Prahou už zcela srostlý Strahovský tunel (to bylo polemik při jeho stavbě) a stavba, o níž chci hlavně psát, protože si myslím, že to je to, co po nás zbude – největší soustava silničních tunelů pod českou metropolí jménem Blanka.
Když půjde všechno dobře, tak v dubnu 2014, čili za pouhých osm měsíců, se otevře tento tunel tunelů – a teď to nemyslím ironicky, teď to myslím obdivně. Protože koho bude za sto let zajímat, že se stavba z původních 24 miliard prodražila na 36 miliard? Nikoho.
Stejně jako stojíme v úžasu před egyptskými pyramidami a nezajímá nás, o kolik se jejich stavba prodražila (a asi se to ani neví), stejně tak budou naši potomci stát v údivu nad nejdelším městským tunelovým komplexem v Evropě a budou si o nás myslet, jací jsme byli kabrňáci, že jsme něco takového dokázali postavit.
A my opravdu jsme kabrňáci!
Jen se to u nás nesmí, nehodí, říkat. Tak se to naučme! Protože fakticky si velká většina z nás žije velmi dobře. Jak jsem zaslechl v jedné rozhlasové besedě - u nás i bezdomovci trpí obezitou. A máme-li se dobře a daří-li se nám i v době očividné krize, dobře, budeme se muset (já vím jak neradi, jak nám to křiví ústa) naučit se pochválit, ba i pochlubit se. A že se říká, že samochvála smrdí? A co když to kdysi vyřkl nějaký zamindrákovaný truhlík a my to po něm bezmyšlenkovitě opakujeme a otravujeme si tím život?
To MY jsme dali 36 miliard korun na tuhle obrovskou, úctyhodnou dopravní stavbu! To MY jsme borci, šampióni, frajeři a machři. My a všichni ti, co ten šest kilometrů dlouhý tunelový komplex, za nekonečných útrap a překážek, postavili.
A to je moje poslední přání: v Americe jsem viděl u každé větší stavby memoriál stavitelů. Je tam kapitalismus jako řemen, ale taky úcta a obdiv (nejen formální) k lidem, kteří dokázali něco vytvořit. Ten muž na fotografii, to není žádný konkrétní dělník, to je socha – pocta všem těm lidem práce, kteří stavěli jednu z největších přehrad světa - Hoover Dam.
Byl bych rád, kdyby i u naší Blanky vznikl (třeba i později) památník těm, kteří tuto stavbu vymysleli, vyprojektovali, řídili, zásobovali, vybagrovali, vystříleli, vybetonovali, obložili a vyasfaltovali. Je to gigantická organizační práce a máme se opravdu čím chlubit a na co vzpomínat. Žili jsme a žijeme ve velké době!
Takže, až se nás dějiny zeptají, co po nás zbude, myslím, že jim budeme moci za osm měsíců s klidem říct, že jsme postavili největší soustavu tunelů pod městem s krásným dívčím jménem Blanka.