Kdyby zhudebněné a zveršované slogany o Slovanech, slovanství a slovanských federacích nazpíval jmenovec stínového ministra financí Ivan, mohla by to být velká sranda. Něco jako Jožin z bažin. Jenomže říká to, bohužel, jiný Mládek, muž, který může v budoucnu hrát významnou roli v české politice. Což už taková legrace není.
Slované jsou zdatná chasa! Z plemen všech nejlepší rasa!
Rád bych připomenul Karla Havlíčka Borovského, pravděpodobně prvního skutečně moderního Čecha, muže kritického myšlení, smýšlejícího s touto zemí a s tímto tehdy se formujícím národem, dozajista upřímně a dobře: „Dosvědčiti však mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž vypočítavě a sobecky smýšlejí.“ Další řádky z Pražských novin jsou ještě drsnější a varují před Rusy velmi dramaticky. Dokonce, řekl bych, přepjatě, když mluví v souvislosti s Rusy o nenávisti k nim. A i v řadě dalších textů se vyjadřuje Havlíček k problému, který tak pěkně nastolil pan „ministr financí v očekávání“. „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: 'Já jsem Čech', ale nikdy 'já jsem Slovan'.“ A další slova velkého Čecha Havlíčka o vztahu rusko-českém: „V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin); bylo jim tedy divno, ale nadmíru příjemno nalézti přece někde na západě přátele. I spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!“ Janu Mládkovi ovšem by se taková situace nejspíš líbila, ten by třeba „pod jejich vládou rád stál“.
Navíc, kdyby budoucí ministr financí četl i něco jiného, než jen slabikáře ekonomie, dozvěděl by se, že ona slovanskost českého plémě není právě oslnivá. Ba dokonce nejspíš není ani v převaze nad jinými stopami DNA. Nejsme se Slovany, zejména Rusy, které Mládek zřetelně považuje za symbol a záruku slovanství, pokrevně nijak výrazně spojeni. Žádný kiplingovský pozdrav lidu džungle: „Jsme jedné krve, ty i já!“ Jsme jakýmisi „voříšky Evropy“. A o kulturní spřízněnosti, ba blízkosti, darmo hovořit. To byl by holý nesmysl. Však také minulost je zcela rozdílná. Stačí si přečíst Alexandra Jakovleva: Rusko, plné křížů. Jako „tři zdroje“ problémů ruské civilizace Jakovlev označuje charakter byzantismu, pravoslaví a jeho církve, staletý vliv mongolské Zlaté hordy a historické neexistence soukromého vlastnictví. Nic z toho nás nezastihlo a naše dějiny se vyvíjely zcela jinak. Nahlížet český kulturní vývoj takovou nejnaivnější a nejprimitivnější obrozeneckou optikou v současnosti je chucpe.
Když přičteme Mládkovu teorii o Sovětském svazu coby slovanské federace, člověk neví, zda se mu to nezdá. Byl-li něco „žalář národů“, pak to bylo carská říše, ať už monarchistická nebo bolševická. A Stalinovo budování SSSR, této „slovanské federace“? Hromadné exekuce, transfery, řízené hladomory. Nezdá se, že by se ruská tolerance k „jiným“ nějak změnila. Možná už to není tak okaté a hrubé. Navíc nevím, co by svému slovanství řekli třeba Kazaši. Možná by pana Mládka obětovali jako ovci, jak to udělali před nedávnem fotbalisté Karagandy před zápasem Ligy mistrů se Celticem Glasgow. I ostatní neslovanské národnosti bývalého SSSR by nejspíš vznesly nějaké námitky.
Toto všechno není proti Rusku a spolupráci s ním. Dobré vztahy bychom měli udržovat s každým, nezačne-li to překračovat hranice soudnosti a pudu sebezáchovy. Ovšem toužit po nějaké, byť volné federaci, s touto velkou zemí, by byl holý nesmysl. A likvidace nebo alespoň okleštění všech hodnot, které tak těžce vytvářeli naši předci od knížete Václava. Ostatně stojí za to si v souvislostech rusko-evropských přečíst spis Tomáše Garrigue Masaryka Rusko a Evropa.
Nechť si ruské zvyky pěstují doma. K nám se nehodí. Jejich přenesení k nám by znamenalo, že budou zahubeny buď tyto zvyky, nebo my. Alespoň symbolicky. Obávám se, že b) je správně.
I další Mládkovy teorie o slovanských federacích jsou zcela postavené na hlavu. Jugoslávie fungovala na stejném principu jako SSSR. Jestliže Sovětský svaz byla pouze zástěrka pro Velkou Rus, na Jadranu se hrálo o Velké Srbsko. A Československo? Většina historiků i politologů potvrdí, že to byl stát dříve či později odsouzený k zániku. Slováci samozřejmě po národní emancipaci toužili i po zrovnoprávnění státním. A stejně jako v případě Ruska: byly kulturní dějiny českých zemí a Slovenska společné? Jistě, že ne. Co pro Slováky znamenal Karel IV.? A co pro nás uherský král Štěpán? A dotkla se Slováků nějak Bílá hora, nad níž my věčně pláčeme? I kdyby se rakouští šlechtici dle teorií páně Mládka rozkrájeli, nic by s těmi národy neudělali, kdyby spolu chtěly žít. Jenomže ony nechtěly. V SSSR se „těm ostatním“ nelíbil centralismus, ba diktát Moskvy. V Jugoslávii pak Bělehradu. A ostatně i Slováci měli pocit, že Praha je pro ně jaksi daleko a nepřístupná.
Řeči o slovanské vzájemnosti jsou pustým ahistorickým flancem, ničím nepodpořeným. Nanejvýš něčím zbožným přáním. Jaké je zbožné přání Jana Mládka, sotva soudit. Pokud ovšem je jím náš odklon od Západu a orientace k Moskvě, ať už z jakýchkoliv důvodů, nechť to předloží na rovinu ke společenské diskusi a neschovává se za pseudoobrozeneckou panslovanskou rétoriku. Mně by něco takového nevyhovovalo, někomu jinému možná ano. Žijeme přece v demokracii. Zatím.