„Všechno jde, když se chce…,“ nabízí se staré české úsloví ve dnech druhého výročí nehody Romana Janouška. S člověkem z ulice by se nejspíš příslušné orgány tolik nezdržovaly. Od samého počátku tohoto případu byl nastolen jakýsi „režim zvláštního zacházení“. Jako by se znovu potvrzovalo přesvědčení na všechno naštvaných kverulantů, že všichni jsme si rovni, někteří ovšem rovnější. Obyčejný řidič by už byl rok po rozsudku a od samého počátku s „papíry uloženými v čistírně“. V případě Romana Janouška ale posudek stíhá posudek, ten odborný je následován ještě odbornějším a tak pořád dokola. Výsledek: nic.
Hezké druhé výročí spravedlivé spravedlnosti
A co už se o tom napsalo, co se řeklo. Jenomže, zdá se, dočkali jsme se další kauzy, v níž je spravedlnost slepá i hluchá ke všemu, dokonce i sama k sobě.
"Ať žije spravedlnost,
ať je k nám spravedlivá,
ať jí neublíží, ať jí neublíží nálada proměnlivá,
nálada proměnlivá…"
zpíval na plzeňské Portě v roce 1989 advokát Ivo Jahelka. A hleďme, mohl by to zpívat i dneska. Nejde ovšem o proměnlivou náladu, nýbrž pohled. Naše Paní Spravedlnost nahlíží podle všeho na různé lidi různě. A nejen pouze, jak mnozí zapáleně tvrdí, podle toho, kolik má dotyčný „ve štrozoku“. Vzpomeňme kupříkladu na podivně se vlekoucí případy „Grebeníček“ a „Vaš“.
Roman Janoušek
Vím, že většinu obecenstva štve, že je to právě „ten Janoušek“ vulgo „Mazánek“, alias „Kapitán“, jak mu jeho kumpáni přezdívali, a že někteří rozhorlenci, znechucení až k lynčerským náladám, by nejraději volali po trestu exemplárním, co možná nejkrutějším, ale pro mě není osoba tím nejdůležitějším. Jak řečeno, takových už bylo. Ze všech koutů i koutků politického i manažerského spektra. Co je gruntem věci, je upadající důvěra ve spravedlnost coby instituci, ba hůř: co by sám fenomén. A zdali vůbec ještě můžeme použít termín „upadající“. Není-li už definitivně „upadlá“ v prachu a v bahně zašlapaná, zapomenutá. Mohli bychom si přepsat slova Fridricha Nietzscheho: „Spravedlnost je mrtva!“
„Milé děti, žila, byla kdysi na tom našem světě krásná víla, říkalo se jí Spravedlnost!“ „Babi, tuhle pohádku už jsme od tebe slyšely mockrát, nás nějaká Spravedlnost nebaví,“ řeknou hodnější děti. Ty drzejší jenom utrousí: „Kecy starejch zbrojnošů!“ a půjdou sousedově dcerce vyloupnout očičko: „Když to může támhleten, můžeme to i my, ne? Určitě nám to projde taky!“
Že neprojde, uvědomí si až později, kdy jim dojde, že nepatří mezi privilegované a vcelku logicky se z nich stanou zatrpklí cynici bez víry a důvěry.
Roman Janoušek v rozhovoru pro ČT
Při důkladném pohledu zjistíme, že úpadek spravedlnosti byl způsoben především padesáti lety nesvobody a uplatňování principů nespravedlnosti nejprve rasové a pak třídní, a potom prohlouben zlopověstným „zhasnutím“ při ekonomickém procesu, který se nazývá zjemněle „transformace“; byl ovšem spíše jakousi šancí pro mnohé bezskrupulózní loupežníky. Právo bylo znovu odstrčeno do kouta a už se z něj, jak to tak vypadá, nedokáže vymanit. A sotva ho tam někdo najde, jak se říká o proslulé hodné panence.
Začali jsme úslovím „Když se chce, tak to jde“, což platí v případu Romana Janouška jednoznačně. Bohužel, v této kauze se to zdánlivě nelogicky prolíná s naučením: „Jde to, když se nechce!“ A proč se nechce, může si domyslet každý sám. Po zkušenostech se zdejší spravedlností si většina pomyslí jen to nejhorší. Smutné je, že s pravděpodobností rovnající se jistotě budou mít pravdu.
Tak za rok na shledanou, Mazánku. Ona si tě mezitím víla Spravedlnost vymazlí. Vždyť je to taková naše neochvějná Kapitánka.