V květnu proběhla českými médii zpráva o tom, že profesor Tomáš Halík vyzval české muslimy, aby se zastali těhotné súdánské křesťanky jménem Mariam Yehya Ibrahim, která byla obviněna z odpadlictví od islámu a odsouzena k trestu smrti. Odpovědi českých muslimů se dostalo pozornosti menší, což je škoda. Přece jen, mělo by zde jít o mezináboženský dialog, ne lov mediální senzace naroubované na děs z islámu.
Halíkova hozená rukavice
V zajetí „nejortodoxnějšího výkladu“
Vše začal dopis prof. Halíka, v němž se známý křesťanský teolog snažil zasadit o propuštění nebohé Súdánky z humánních důvodů, jež přesahují hranice toho či onoho věroučného systému. Došlo i na argumenty pragmatické, jako poškození pověsti islámu vykonáním popravy či kritiku rozhodnutí súdánského soudu na základě principu „nebudiž žádného donucování v náboženství“. Když se poté server iDnes obrátil se žádostí o reakci na předsedu Ústředí muslimských obcí Muneeba Hassana Alrawiho, ten projevil dobrou vůli se věcí zabývat a přispět tak k propuštění vězněné Súdánky. Svoji argumentaci přitom opíral jednak o existenci alternativních výkladů islámského práva a jednak o příklad z minulosti, konkrétně ze života proroka Muhammada, jenž dovolil jednomu z muslimů beztrestně opustit islám. Rozhodnutí soudu pak nazval rozsudkem dle „nejortodoxnějšího výkladu“. V podobném duchu se k záležitosti vyjádřil i kolektiv českých muslimů ve svém dopise prof. Halíkovi.
GALERIE
Otevřený dopis adresovaný muslimům žijícím v Česku
Od starozákonní spravedlnosti do 21. století
Snaha pana Alrawiho o odůvodnění svého postoje příkladem specifickým pro samotný islám, tj. jednáním jeho proroka, a snahou hledat v rámci existujícího úzu příznivější interpretaci islámského práva mi připomněla myšlenku Sadananda Dhuma, indického novináře a autora knihy „Můj přítel fanatik: Cestování s radikálním islamistou“, který v listopadu 2011 pronesl na půdě Amerického centra v Praze přednášku na téma ideologického světa dnešních džihádistů. Názorové odstíny mezi umírněným muslimem a fanatickým islamistou tehdy na příkladu postoji k homosexualitě rozdělil na tři stupně. Fanatik bude chtít homosexuála zabít, protože to, co dělá, není slučitelné s islámem. Většinový muslim pak bude hledat verš či právní výklad, který by umožnil život dané osoby ušetřit, avšak liberální muslim půjde ještě o krok dál a život druhé osoby ušetří prostě proto, že její poprava je v 21. století barbarská a špatná, bez ohledu na to, že některý posvátný text by mohl tvrdit opak.
A to je jádro pudla. Při obhajování humánních a soucitných činů by nemělo docházet k jejich odůvodňování prostřednictvím hledání toho nejmírnějšího výkladu, který daný náboženský systém nabízí. Tím, že se k těmto ohleduplným činům „snížíme“, totiž podle mne nijak neupřednostňujeme sekulární argumenty ani nerelativizujeme náboženské hodnoty tváří v tvář systému moderních lidských práv. Obdobně řešení problému tvrdosti některých verzí islámu nemá spočívat v tom, že muslimové nuceně přijmou „náš“ systém hodnot a veřejně se zřeknou toho svého, jak někteří požadují. To by prospělo jen populistům a islamistům, kteří si přejí konfrontaci. Muslim se podle mne nestane Evropanem tím, že přestane věřit či bude věřit jaksi „méně“ a nad svou víru něco nadřadí, ale tím, že začne věřit lépe, lidštěji.
Inteligentní a tolerantní bytost se totiž nemusí zatěžovat otázkou, zda stojí výše náboženství nebo humánní ohledy. Tato otázka je vyhrazena islamistům, kteří si na ni jedním dechem odpověděli, že na vrcholu hodnotové pyramidy lidské společnosti má stát islám tak, jak si jej vykládají oni. Náboženství a víra však nejsou totéž. Náboženství je interpretací a aplikací hodnot a etických norem prováděnou člověkem, tedy nedokonalou bytostí, a pokud vede k excesům, měl by se nad nimi člověk zamyslet s nadhledem a své jednání přehodnotit. Když spolu sekulární ohledy a víra někde drhnou, pak je jen na lidech se s tím popasovat a neschovávat se při tom za Slovo Boží, jak to činí například fanatici provádějící nyní hromadné popravy v Iráku.
Konec dobrý všechno dobré?
Vězněná Súdánka byla nakonec 23. června propuštěna a rozsudek zrušen. Stalo se tak poté, co se mediálně lavírující súdánský režim nechal na konci května slyšet, že ji pustí, jen aby se zbavil mezinárodního tlaku, a své rozhodnutí o pár dní později popřel. Úhybný manévr však zjevně nevyšel a Chartúm musel kapitulovat pod mezinárodním tlakem. Svou troškou k tomu přispěli i čeští muslimové. Jen je škoda, že se proti plánované popravě ohradili až po výzvě prof. Halíka. V řadě muslimských zemí jsou však nadále porušována lidská práva. Každý tedy může z vlastní vůle přiložit ruku k dílu i nadále a ani nemusí čekat, až mediální vody rozvíří další kauza. Přeji proto českým muslimům, aby bylo jejich dosavadní pozitivní gesto v případě vězněné Súdánky první vlaštovkou a ne jen výjimkou z pravidla.