Ne, není třeba se bát. 21. století sice bude čínské, ale ne celé tisíciletí. Dějiny poskytly řadě velmocí možnost dominovat někdy i dost dlouho, ale nikdy ne navždy. Nikomu nerostou stromy do nebe. Nenarostly Francii, Británii, Německu, Japonsku či SSSR. Teď zas nemají radost ze svého slábnoucího vlivu ani Spojené státy. Houpačka historie se zhoupla směrem k Východu. Čína nastupuje jako největší velmocenský konkurent a rival Ameriky. Má obrovský potenciál, lidský i teritoriální a stále silněji ho uplatňuje. Ale je si také schopna uvědomovat limity, které je třeba respektovat. To svědčí o promýšlené strategii. Je otázka, nakolik si to uvědomují skuteční koncipienti mezinárodních vztahů hlavních světových hráčů.
Duch jezera Janki aneb Čínské století je tu
Zákony geopolitického boje na samém začátku globalizačního procesu si však už nyní vynucují hledání cest a partnerů k vyrovnávání mocenských sil. V tomto ohledu Evropa dobrou známku od paní učitelky Historie dostat nemůže. Už pro špatnou strategii v zápolení s Ruskem o Ukrajinu. Moskvě se dá vyčítat také hodně chyb. Ale bez zodpovědného jednání se trojúhelník Brusel-Kyjev-Moskva bude ještě dlouho křivit na úkor všech tří stran. Nejvíc přitom bude krvácet jihovýchod Ukrajiny. Dělostřelecké ničení infrastruktury měst, které si Kyjev jinak nemůže podrobit, zadělává na dlouhou krizi se zárukou labyrintu slepých ulic. V nejbližších dvou třech letech se prokáže, že Evropská unie není schopna Ukrajině pomoci, protože na to prostě nemá. Hospodářská kalamita nejvyššího stupně je na spadnutí. Jen dohoda všech (EU, Ukrajiny, „separatistů“ a Ruska) dává šanci na obrat.
Jihovýchod Ukrajiny je dnes zničená oblast, kde se hroutí domov dvaadvaceti milionů lidí. Pohleďme na to odjinud a zamysleme se nad jinými vztahy. Téměř stejný počet obyvatel žije na Tchaj-wanu. Ale kontinentální Čína, která si na tento ostrov činí principiální nároky, to militárně neřeší, i když sílu na to bezesporu má. Ví však, že trpělivost a čekání na vývoj je v této době mnohem moudřejší. Proto je Tchaj-wan nyní pozván na vrcholnou schůzku Rady APEC do Číny, kam se sjelo víc než 20 hlav států a vlád. Mottem je: zajistit rozvoj a prosperitu zemí oblasti Asie a Pacifiku.
Konference se zúčastnil i Barack Obama a Vladimir Putin
APEC znamená Asijsko-pacifickou ekonomickou spolupráci. Nikde na této planetě nejsou v současnosti pro rozvoj a prosperitu příznivější podmínky. Další slibný vývoj či aspoň posun se očekává od mnohostranného, ale především od řady “bočních a soukromých“ dvoustranných jednání. Prezidenti Číny, USA, Ruska a další státníci už při samém zahájení nešetřili superlativními termíny. Je však pravda, že jejich jednání se týká oblasti, kde se vyrábí celkem 41 % světové produkce všeho možného (je to 48 % světového HDP) a kde žije přes 50 % „pozemšťanů“.
Čínský hospodářský rozmach v posledních 30 letech (nejvíce však v posledních patnácti) dokázal, že právě v tomto prostoru se tvoří nová tvář světa. Vláda, hostící letošní 22. summit APEC, vybrala pro zasedání světové smetánky půvabné místo asi 50 km severně od metropole u jezera Janki. Bezoblačné nebe nad summitem ovšem není. Jinak to ani být nemůže.
Jde o těžce dojednávané principy budoucích dohod, stanovící především rozmezení spolupráce a rivality. A s paragrafy, které by měly znemožnit konkurenční „podpásovky“, což se však ne vždy daří. Vznešeně se tomu říkávýstavba architektury regionální hospodářské spolupráce.
Čínské vládě se velmi nelíbí projekt TTP (Transpacifické Partnerství), s nimiž přišly Spojené státy už před pěti lety. Pekinský vládní deník China Daily usoudil, že to udělaly „dost pokoutně, protože ekonomické parametry byly doprovázeny zákulisními politickými požadavky a nátlakem. Byl to stejný styl, jako když americké zájmy házely Číně klacky pod nohy před jejím vstupem do WTO“. Čína předložila celý balík návrhů, které budou experti ještě dlouho studovat. Jádro je výhradně stavěné na ekonomice a pragmatismu – bez zjevných či skrytých politických klauzulí. V americkém projektu TTP Washington jaksi pozapomněl na přizvání k účasti Čínu (dokonce i Jižní Koreu), což Peking musí brát jako těžký pokus o podpásovku.
I když americké zájmy v Asii a Pacifiku jsou Čínou ostře sledované, jsou nakonec brány pragmaticky. Ostatně to, jak se USA vůči Číně zadlužily, samo o sobě nesmírně posílilo svaly čínského draka, zatímco americký orel hodně vypelichal. V číslech to ještě tak nevypadá. Loni Spojené státy vyvezly do zemí Asie zboží za 700 miliard $ (což je asi 44 % amerického exportu).
Při zbožní výměně mezi USA a ČLR se vývoj zasekl při finanční krizi v roce 2008, ta postihla prakticky a vlnovitě celý svět. V Číně na vysokých školách někteří významní profesoři už pár let před rokem 2008 poukazovali na nutnost připravit národní hospodářství na značnou přeorientaci konzumentů. Bylo tím myšleno, že „čínský export se nesmí dát překvapit náhlým a silným poklesem západního zájmu - pro nákupní úbytě dolaru a eura“. Tak to označil profesor Wang Zheng v ekonomické debatě s japonskými a jihokorejskými národohospodáři při hodnocení výsledků světového ekonomického vývoje roku 2007, vysílané v čínské televizi. Nemýlil se.
Čínský prezident Si Ťin-pching
Čína dokázala dost rychle přehodit výhybku. Nedala se příliš překvapit. Odbyt výrobků se urychleně zaměřil na domácí spotřebitele. Stejně tak na domácí investiční boom. Čína se jako na strategickou prioritu nejvyššího stupně zaměřila na vnitrostátní dopravu, na stavbu železnic a dálnic. To však vzala jen jako první etapu. Na tu navazují dalekosáhlé plány. Střední Asie – státy jako Mongolsko, Kazachstán, Uzbekistán a Turkmenistán – pojímá čínská železnice jako žádoucí partnery pro superrychlé vlaky. Severněji už se rýsuje rychlé propojení přes Sibiř od Šanghaje až do Petrohradu. A nejnověji se prohlašuje, že až do Hamburku. Rusko tak dostává strategickou lekci, jak se má chápat význam spojů. Ještě než se nyní sjely do Pekingu hlavy států APEC, mohly se o pár týdnů předem seznámit s plány prezidenta Si Ťin-pchinga na moderní verzi „čínské hedvábné cesty“. Nejen po souši, ale taky po moři. Čínský prezident sám přijel na Srí Lanku, jejíž přístavy potřebují velkokapacitně vyspět, aby nabídl velkorysou finanční pomoc. Dá se to označit za spolubudování infrastrukturního zázemí pro námořní i leteckou přepravu. Vidí-li to USA jako strategické zakotvení zájmů Pekingu v Indickém oceánu, pak je to přesný postřeh. V Indii, která na úspěšné čínské ekonomické námluvy s vládou v Colombu žárlí, Si Ťin-pching učinil zase řadu jiných návrhů na masivní ekonomickou spolupráci. Promyšlené je to však mnohem víc z čínské strany, mající zájem hlavně o suroviny. V nejbližším období několika let to však bude i pro Indii dost výhodné.
Barack Obama na summitu APEC
Z Pekingu se prezident Obama vydal na další cestu po Asii, do Myanmaru. Je prvním úřadujícím prezidentem, který tuto zem (jež je stále ještě v rukou armády a generálů, i když se snaží navenek už tak nepůsobit) navštívil. Dokonce nyní už podruhé. Štiplaví američtí kritici to berou jako „psychologický oddech po prohraných mezivolbách“.
V Pekingu skončil summit řadou prohlášení, ale hlavně souhlasem se základním čínským návrhem, který chce do dvou let ustavit FTAAP – asijsko-pacifickou zónu volného obchodu.
Už při pohledu na skoro nepřekonatelné obtíže při obchodním jednání Evropské unie s USA, je zřejmé, že jde o značný čínský úspěch. Poeticky to možná dostane název „Duch jezera Janki“.