Laura je Finka, která studuje na vysoké škole, Ljoha je ruský horník. Setkají se ve vlaku, cestu napříč Ruskem do Murmansku musí absolvovat v malém kupé. Zdánlivě běžný příběh o dvou lidech, kteří v sobě postupně najdou zalíbení, natočil finský režisér Juho Kuosmanen. Film Kupé č. 6 (Hytti Nro 6) ve světové premiéře uvedl aktuální festival v Cannes v hlavní soutěži. Režisér při té příležitosti poskytl webu ČT24 rozhovor.
Rozhovory z Cannes: Chtěl jsem raději do Ruska než do Hollywoodu, přiznává režisér Kuosmanen
Film jste natočil podle románu finské spisovatelky Rosy Liksomové. Proč jste děj oproti předloze změnil, mimo jiné ho posunul do devadesátých let?
Když jsem poprvé i podruhé přečetl knihu, měl jsem za to, že ta kniha se nedá zfilmovat. Pak jsem ale potkal autorku Rosu Liksomovou a ta mi řekla, že mi dává svobodu podniknout s knihou cokoliv.
Hodně jsme měnili – přesunuli jsme děj ze Sovětského svazu osmdesátých let do Ruska devadesátých let, jelo se jinam, hlavní hrdiny jsme k sobě víc věkově přiblížili, náš horník je mladší, a dokonce jsme ho přejmenovali z Vadima na Ljohu.
Naše postavy nemají mobily a další moderní věci dnešní doby, což bylo trochu záměrné, i když nechci být nostalgický, nechci zůstat v minulosti, nemyslím si, že všechno bylo lepší dřív. Pak už jsem měl pocit, že je to úplně jiná story než v knížce. Když ale Rosa Liksomová v Cannes film uviděla, řekla mi, že jsem ducha románu vystihl naprosto dokonale.
Z vašeho filmu je cítit určitá fascinace Ruskem. Proč máte Rusko rád a jakého druhu ta fascinace je?
Nemluvím rusky, je to pro mě trochu vzdálené, ale mám určitou lásku k Rusku. Ale dneska tam každý mluví anglicky, takže je snazší se dorozumět a po té zemi cestovat. Cítím se mnohem víc doma v Rusku než třeba ve Švédku, když tam přijedu na návštěvu. V Rusku se člověk nemusí přetvařovat.
Oni nic nepředstírají. Vypadá to, že jsou nezdvořilí, že jsou na sebe hrubí a jeden druhého si nevšímá, ale když jednáte s lidmi ve Švédsku, musíte být rafinovanější a víc společenský. V Rusku je pro mě lepší komunikace a mám pocit, že si tam mnohem líp s lidmi rozumím. Ve Švédsku se trochu cítím jako člověk, kterého vyhodili ze školy, ale v Rusku ne.
My ve střední Evropě máme zkušenost s ruskou mentalitou a tomu humoru a absurditě mnoha situací dobře porozumíme. Myslíte, že to podobně budou vnímat i diváci na Západě?
Já doufám, že lidi na Západě tu absurditu můžou taky chápat. S překladem se v tomto filmu spousta věcí ztratí. Kdo rozumí rusky, bude filmu lépe rozumět. Je to suchý humor, který člověk nepochopí na první čtení.
Jenom doufám, že film bude fungovat i v jiných zemích, protože emoce jsou stejné všude. Takže nejtěžší část filmu bylo udělat dobře titulky, protože nešlo přeložit úplně všechno. Můžete přeložit informaci, ale nemůžete přeložit náladu. Vlastně je to pro mě první film v cizím jazyce.
Obvykle filmaři točí svůj první cizojazyčný film na Západě a v angličtině, vy jste na to šel geograficky i jazykově poněkud obráceně…
Když se mě ptali, jestli bych nechtěl pracovat v Americe v Hollywoodu, řekl jsem, že bych chtěl do Ruska.
Máte nějakou osobní zkušenost s dlouhou cestou vlakem napříč zemí?
Jel jsem do Ulánbátaru. Dva týdny jsem byl ve vlaku a dva v Mongolsku. Fascinovalo mě – a doufám, že ve filmu je to také poznat – jak jsou lidé na velmi malém prostoru a jak se jim země míhá za okny. Úplně jinak vnímáte sílu okamžiku.
Kupé č. 6 vzniklo ve finsko-estonsko-německo-ruské koprodukci. Jaké jsou mezi těmito zeměmi kulturní vztahy?
Ministerstvo kultury v Rusku by nikdy nepřispělo na tak malý film jako vedlejší koproducent, i když tady to udělali. Rusové mají svou představu o tom, jaké filmy podporovat. A chtěli by, aby se točilo na jiných místech. Jinak ale myslím, že natáčet v Rusku bychom mohli více. Mají skvělé lokace a natáčení pro mě tam bylo příjemné. S Estonskem máme čilé vztahy a s nimi točíme hodně.