Recenze: Tlumočník je odvážný. Seniorská roadmovie oživuje historickou paměť

Syn vraha a syn oběti si mohou být paradoxně podobní. Nemají se rádi, ale spojila je tíha dědičného hříchu, skrývané kolaborace a pátrání po téměř zapomenuté pravdě, o které už možná nechce nikdo nic vědět. A také poznání, že před minulostí nezdrhneš, neboť jakkoli je tahle mrcha temná, chromá a manipulovaná, stejně tě nakonec dožene, byť by to bylo až na konci života. Odvážný Tlumočník režiséra Martina Šulíka se nebojí hovořit o tom, jací jsme byli, což do jisté míry vysvětluje to, jací jsme dnes.

Osmdesátiletý tlumočník v důchodu, asketický vdovec a člen židovské obce Ali Ungár (zajímavý a na poslední chvíli obsazený Jiří Menzel) je upjatý, introvertní a svým způsobem nudný geront z Bratislavy, o kterém jeho dcera tvrdí, že si překládá i žije jen to, co chce.

Propastně rozdílné figury

A teď se rozhodl, že se pokusí nalézt hrob svých rodičů (byť by to byl hrob hromadný), neboť je za války, zřejmě někde kolem Ružomberoku, zabil jistý SS-Sturmbannführer Dr. Kurt Graubner. Lze to odvodit z memoárové knihy, kterou tenhle nácek napsal, a tak se za ním Ali vydává do Vídně, s odhodláním zjistit, jak to tehdy bylo, a s pistolí v kapse jetého baloňáku, kdyby bylo třeba trochu mu domluvit.

Sedmdesátiletý Georg Graubner (nejlepší evropský herec roku 2016 a brilantní rakouská hvězda Peter Simonischek) je poživačný třikrát ženatý Vídeňák a bývalý učitel, který si bere od života všechno, co mu ještě může dát, což v jeho podání znamená především ženy a chlast.

Je to sice již trochu vyšeptalý, ale ve své kategorii stále virilní alfa samec (díky podpůrným prostředkům a rozumnému přístupu, kdy sex už zkušeně nevnímá pouze jako vrcholnou gymnastiku), z něhož stříká vitální charisma, které můžete nakládat lopatou. A také je to syn Sturmbannführera Graubnera, který (na rozdíl od své sestry, jež na to dojela) nemíní nést vinu a kát se za něco, co sám nespáchal.

Tyhle dvě na první pohled propastně rozdílné figury táhnou tíhu a osudovost Šulíkova netriviálního opusu a především těmto dvěma také aplaudovalo festivalové publikum v Berlíně, kde měl Tlumočník svoji úspěšnou, světovou premiéru.

V takto antagonistickém gardu se poprvé sešli, když Ali zazvonil u dveří Graubnerova vídeňského bytu. Ale mají téměř dvě hodiny filmového času, aby to zásadně změnili. A možná se jim to povede. Dobrým znamením je, že místo úvodní střelby na živý terč, je tu „jen“ hákový kříž, který rozčílený Ali vyškrábal na Georgovu poštovní schránku.

„Co se tu dělo za války?“

Režisér a spoluscenárista Martin Šulík (Zahrada, Sluneční stát) není bytostný tempař, ale především kultivovaný vypravěč, který nikam nechvátá. Tlumočníkovi vtiskuje punc osobní, lehce melancholické, ale hlavně znepokojivé výpovědi (jejíž aktuální kontext by ani nemuseli kolorovat ukrajinští sirotci) a tempo přizpůsobuje biorytmu jeho seniorských protagonistů. Napětí je tu skryto spíše pod povrchem a komediální feeling tu jen v záblescích a okrajově odlehčuje osudovou atmosféru, podobně jako Georgův milý, nekonzumovaný flirt se sympatickou neznámou v hotelovém baru.

Na dějovou pilu měl možná poněkud přitlačit scénář, který mohl ze silného tématu, slušné stopáže, autentického dokumentárního backgroundu a setkání s dalšími postavami a jejich bolavými příběhy vytěžit ještě o něco víc. Na druhé straně snímek oživuje vypointovanými a až mrazivě lakonickými dialogy nebo brutálně jednoduchými odpověďmi na bolestivé otázky typu: „Co se tu dělo za války?“ „Co by se dělo? Zabíjelo se!“ Jakoby scenáristé Šulík a Leščák chtěli, abychom si uvědomili, co všechno je za těmito několika slovy skryto.

Velké sólo pro dva hlasy

Komorně a osobně laděný Tlumočník je velké sólo pro dva hlasy, dvě hodně odlišné klíčové figury, a to jak ve smyslu jejich charakterů, tak hereckých projevů. V německé a slovenské dikci se určitě hůře artikulovalo ateistovi, marxistovi a kosmopolitovi Jiřímu Menzelovi, který na poslední chvíli zaskočil v roli Ali Ungára za původně uvažovaného Juraje Herze.

Jiří Menzel a Peter Simonischek
Zdroj: Bioscop

Řekl bych, že Menzelův spíše tlumený až unaveně působící projev, není důsledkem překotného učení role, ale kontrastním záměrem pro vytvoření postavy člověka, jemuž pro naplněný život stačila jedna manželka a (s výčitkami) jedna milenka.

Proti němu stojí robustní figura třikrát ženatého Georga Graubnera, tvrdícího, že podvádět se má s radostí, a ne s výčitkami, kterou zkušený Peter Simonischek kotví někam mezi dychtivého fauna a populárního Toniho Erdmanna, jenž vás stejně tak baví, jako znepokojuje. A není podstatné, jestli někdo někoho přehrává, neboť každý je tu svůj a za sebe. Další herecké party, včetně těch ženských, jsou spíše do počtu.

Užitečný a potřebný film

Vizuál Šulíkova kameramana Martina Štrby je příjemně koukatelný a zejména v leteckých krajinářských nadhledech bezpečně prodávající vděčné slovenské exteriéry. A v podkresu k tomu slušně hraje soundtrack Vladimíra Godára. Mozaikovitě komponovaný Tlumočník, který vás ve finále možná překvapí, je užitečným a potřebným snímkem, jenž oživuje aktuálně často deformovanou a přehlíženou historickou paměť.

A také přináší poznání, že když dva hodně rozdílní lidé budou hledat cestu k pravdě, najdou i cestu k sobě. Za sto eur denní gáže pro jednoho tlumočníka tohle zjištění stojí, nemyslíte?

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 22 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
včera v 06:30

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
20. 1. 2026

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
20. 1. 2026
Načítání...