Rozhodnutí opustit domov a vydat se do Čech k divadlu uspíšily události konce války, kdy ji znásilnili ruští vojáci. „Poprvé jsem tehdy viděla tatínka plakat,“ svěřila se Květa Fialová v dokumentárním cyklu Neobyčejné životy.
Tento traumatický zážitek ovlivnil její vztah k mužům, přesto se dvakrát vdala. V jednadvaceti letech krátce za dramaturga Jiřího Joska, později za režiséra Pavla Hášu, s nímž prožila půlstoletí svého života, než v roce 2009 zemřel. S ním má dceru Zuzanu.
Od Wericha k Thálii
Cesta Květy Fialové za herectvím vedla přes brněnskou konzervatoř, kterou začala studovat v roce 1946. Poté odešla do Opavy a následně do Českých Budějovic. V roce 1958 získala angažmá u Jana Wericha v pražském divadle ABC a této scéně zůstala věrná desítky let.
Galerie: Harold a Maude (Slovácké divadlo v Uherském Hradišti)
Ztvárnila zde řadu rolí zejména ve hrách komediálních a konverzačních (mj. Vajíčko, Charleyova teta, Don Juan, Tak málo, Postarej se o Amálku). Ocenění její divadelní práce přišlo ale až v roce 2010, kdy získala Cenu Thálie za roli ve hře Harold a Maude. Nastudovala ji ve Slováckém divadle.
K filmu ji dostala arizonská pěnice
Před kamerou debutovala Fialová sice už v roce 1949 (ve filmových začátcích se mihla například v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele), dveře k filmu jí ale opravdu otevřela až role arizonské pěnice v parodické komedii Limonádový Joe.
Následovaly snímky jako Ostře sledované vlaky, Adéla ještě nevečeřela nebo Partie krásného dragouna. Objevila se ve více než 120 filmech. Hrála osudové ženy – nejčastěji hraběnky nebo vražedkyně.
Čím hůře, tím lépe
Lásku ke zvířatům a přírodě ale nehrála nikdy. Pro svůj optimismus a zájem o vše, co člověka převyšuje, měla pověst laskavé čarodějnice. „Život si představuji jako vlnu na moři, na kterou si lehnu a jen tak se nechávám unášet,“ říkala.
Hereččiným krédem bylo nežehrat na osud a vše přijímat s pokorou a s otevřenou náručí, i trápení a překážky. Čím hůře, tím lípe - jmenovala se jedna z jejích autobiografických knih.
