Helena Třeštíková představí v říjnu na festivalu dokumentů v Jihlavě Manželské etudy po 35 letech. Jsou takové jako život, někdy dobré, někdy špatné, říká o osudech lidí, které v časosběrném projektu sleduje od začátku jejich manželství.
Manželské etudy vysílala Československá televize poprvé v roce 1987. Helena Třeštíková v nich poprvé představila šest párů, které si na začátku osmdesátých let řekli „ano“.
Jejich příběhy zajímaly dokumentaristku i nadále, dvěma rodinám věnovala i samostatné dokumenty – manželům Strnadovým a Marcele. „Marcela přitahuje neštěstí. Zemřela jí tragicky dcera, srazil ji vlak, a teď v pokračování, jejího syna srazí tramvaj, ale ten to naštěstí přežije,“ prozradila Třeštíková.
Ke všem párům se vrátila v Manželských etudách po 20 letech, teď shrne jejich osudy po 35 letech. Co víc než tři dekády protagonistům dokumentu do života přinesly, shrnula v rozhovoru pro Události, komentáře.
Rozhovor s Helenou Třeštíkovou
I po pětatřiceti letech vás chtějí protagonisté projektu vidět?
Doufám, že ano. Ono to bude už vlastně 37 let, a když jsem se jich ptala, jestli by byli ochotni dále pokračovat, většinou řekli, že ano.
Dá se říct, v čem se postupem času mění? Jací byli po šesti, po dvaceti nebo po sedmatřiceti letech?
Všechno se mění, doba se mění, možnosti se mění – v dobrém i ve špatném. Všechno je trochu jiné než v roce 1980, kdy jsme začali. Doufám, že cyklus bude zajímavý nejen pro dnešní diváky, ale i pro naše potomky jako určitý obraz doby, ve které jsme žili. To je vlastně moje ambice. Vždycky jsem si říkala, že bych chtěla vidět ze třicátých, čtyřicátých nebo padesátých let podobný film o obyčejné rodině. To by bylo zajímavé, nemyslíte?
Jsou vaše dokumenty skutečným popisem doby?
Snažila jsem se, ale samozřejmě sleduji šest dvojic, nejde o žádný velký sociologický vzorek. V roce 1980, jsem je vybrala náhodně na matrice, kam si přišli zadat termín svatby, a jediným kritériem výběru byl věk mezi 18 a 24 lety, tehdy obvyklý věk pro sňatek, a že řekli „ano“, tedy nám že řekli „ano“ na natáčení.
Byli protagonisté vašeho dokumentu jiní před rokem 1989 a po něm?
Myslím, že ano, protože tehdy byli samozřejmě trošku poznamenaní okolnostmi. Nebyly byty, nebyla žádná možnost cestovat nebo něco podnikat. Největší dobrodružství života v osmdesátých letech byla svatba a dítě. No, tak udělali svatbu, dítě… Po revoluci najednou někteří z nich začali podnikat a život začal být rozmanitější, i když ne všem se absolutně vedlo, ale to je také obraz doby.
Víme už z předchozích dokumentů, že ne všechna manželství vydržela…
První dvojice se rozvedla asi dva roky po svatbě, což jsme se divili, nikoho by nás to tehdy nenapadlo. Z šesti párů, které jsme točili, jsou čtyři rozvedené. Samozřejmě ani manželství těch, kteří zůstali spolu, není bez problémů a bez kolizí.
V Manželských etudách po 35 letech říká jedna z žen: „Někdy to mohlo být i lepší.“
Tak to je, že by to někdy mohlo být i lepší. Doufám, že pro diváky bude dokument i materiálem k přemýšlení o sobě, o vztazích, o manželství. U předchozích etud jsem takové ohlasy slyšela a říkala jsem si: Jestli diváci takhle přemýšlejí, co víc si můžu přát?
Bylo podle vás to, zda vztah vydržel, nebo nevydržel, ovlivněno i dobou a společností?
To bych si netroufala říct. I když pár, který se rozvedl první, jistě ovlivnilo, že neměli vlastní byt a bydleli u rodičů, což tedy dobrotu nedělalo.
Řekla byste, že jsou protagonisté Manželských etud šťastní, spokojení?
To je silné slovo. Jste vy šťastný, jste spokojený? Nemyslím, že je to tak jednoznačné. Mělo by to být takové jako život sám – chvíli dobré, chvíli špatné. Přemýšlíme o tom, proč, jak co dělat, kam jít, kam směřovat, o co usilovat, aby to třeba bylo lepší.
Změnily se u lidí, s nimiž natáčíte, za těch víc než třicet let priority?
Hezkým příkladem je jedna z žen, která v první etapě řekla, že nejdůležitější v životě jsou peníze, a teď, kdy jsou na tom, myslím, finančně celkem dobře, prohlásila: Všechno jsem přehodnotila, nejdůležitější je zdraví.
