„Ó spáči – říkám si –, proč nevytvoříš taková díla, která tě ještě po smrti učiní živým?“ ptá se v trýznivé chvilce sám sebe Leonardo da Vinci v nejznámějším románu Karla Schulze. Hlavní postavou příběhu je ale jiný geniální renesanční umělec - Michelangelo Buonarroti. Nedokončená trilogie Kámen a bolest vyšla nedlouho před autorovou smrtí - zemřel 27. února roku 1943. Na stejný měsíc připadá i výročí smrti jeho hrdiny, italského sochaře, malíře a architekta (18. února 1564). Připomeňte si Schulzovo a Michelangelovo společné dílo ve společné ukázce.
Ukázka: Kámen a bolest Michelangela Buonarrotiho
Výtvarné umění se promítlo i do obrazovosti Schulzova románu. Skutečné události a osoby doplňuje fikcí, přibližuje náboženské a politické poměry přelomu 15. a 16. století v Itálii, intriky, boje o moc a bohatství šlechty i církve v kontrastu k silné víře. Žádný div, že z knihy po vydání ne všichni v církvi a také z katolických autorů byli zrovna nadšeni.
„Ty!“ ukáže náhle Francesco Buonarroti prstem na jednoho z chlapců. „Čím budeš?“
„Směnárníkem,“ poslušně odpovídá dvanáctiletý Lionardo.
„A ty?“ Prst ukazuje přímo, není uniknutí.
„Směnárníkem!“ Odpověď osmiletého Buonarrota je pohotová a okamžitá.
„A ty?“ Prst sebou švihl o kousek dál.
„Smenálnitem!“ zašišlá šestiletý Giovansimone, maje ústa přecpaná fazolemi a slaninou. Čtyřletého Sigismonda se prst netáže, neboť odpověď patrně předpokládá. Ale obrací se nyní potměšile a pomalu k chlapci, který vstoupil naposled. „A ty, Michelangelo?“
Oslovený sklání hlavu nad talířem, oči zkrvavěly, poslední sousto se vzpříčilo v hrdle. Francesco Buonarroti položil lžíci a vítězně se rozhlédl kolem. „Víte, čím bude náš Michelangelo? Malířem bude, umělcem, darmošlapem a pobudou, bude se potloukat a žebrat o práci po klášteřích a knížecích dvorech, hanbou celého rodu bude Michelangelo, tatínkův miláček!“
Michelangelo se nestal ani směnárníkem, ani hanbou celé rodiny. Schulzův román končí v okamžiku, kdy je Michelangelovi přibližně třicet let (dožil se požehnaných osmdesáti osmi let), ale i v poměrně mladém věku se už stihl svým uměním proslavit. Zásluhou sochy znázorňující biblického Davida těsně před soubojem s Goliášem. Dokonale proporční dílo vytvořil pro Florencii z vadného kamenného bloku, na němž si sochaři před ním vylámali dláta.
Tu Michelangelo otevřel knihu, nad kterou ho San Gallo zastihl, a obrátiv několik stránek, četl: „– – – já, služebník tvůj, bíti se budu s Filištínským tímto. I řekl Saul Davidovi: Nemůžeš odolati tomu Filištínskému, ani se potýkati s ním, neboť mládeneček jsi, tento pak jest muž bojovný od mladosti své.
I řekl David Saulovi: Služebník tvůj pásal stádo otce svého, a když přicházel lev nebo medvěd a bral skopce z prostředku stáda, já honil jsem je a bil jsem je a vydíral jsem ho z hrdla jejich; a pakli se na mne obořili, já, ujma je za čelist, udávil a zabil jsem je.
Nebo i lva a medvěda zabil jsem, já služebník tvůj, pročež tak i tento filištínský neobřezanec bude jako který z nich. Nyní půjdu a odejmu pohanění lidu, neboť kdo jest tento, který směl zlořečiti vojsku Boha živého?
A řekl také David: Hospodin, který vytrhl mne z moci lva a z moci medvěda, on vysvobodí mne i z moci toho Filištínského. Řekl pak Saul Davidovi: Jdi, a Hospodin budiž s tebou. I oblekl Saul Davida v roucha svá a vstavil přilbu měděnou na jeho hlavu a oblekl jej v pancíř.
Připásav tedy David jeho meč na roucho své, pokoušel se, mohl-li by v tom odění jíti, neboť nebyl tomu zvyklý. I řekl David Saulovi: Nemohu tak jíti, neboť jsem nepřivykl. I složil to z sebe.
A vzav hůl svou – – –
Michelangelova socha Davida ve Florencii
Znáš to, mistře Giuliano, to budu tesat. Davida!“
San Gallo na něho užasle vzhlédl. „Všechno jsem předvídal, pouze tohle mne nenapadlo! Davida? Proč právě Davida?“
A San Gallo na to myslil cestou k domovu a stále. Davida! Také mistr Agostino di Duccio chtěl z tohoto kamene tesat Davida krále pro Dóm, ale kámen se mu zkazil, celý spodek bloku se rozštípl, zeje tam obrovská díra – Michelangelo nepovolí! Přinutí kámen, podmaní si ho, aby procitl v to, co byl určen, v postavu Davida, ani v tom nepovolí kameni, chce zvítězit naprosto – A přece! V Michelangelových slovech bylo víc než touha po soše – Nejde mi o krásnou sochu, nyní jde o mne samého! tak řekl.
San Gallo se znovu zamyslil. „Ty pak mládeneček jsi – – –“To místo mu četl z Písma Michelangelo, ne o Davidu králi podmaniteli, o Davidu, jakého by byl asi vytvořil di Duccio, mohutného vladaře, sedícího vznešeně na trůně mezi vojsky, zákoníky a strážemi, krále, který zkazil Syrské, plémě Moabitů, pobil syny Ammónovy, zničil vše až k hranicím Aramu, zajatí králové klekali před jeho trůnem, ne Davida v jeho moci, velebnosti, slávě a vladaření, ale „– – – ty pak mládeneček jsi –“ David, který nemá nic než prak a kameny potoční –
Mnoho příležitostí dal Michelangelovi papež Julius II, pro něhož také postavil náhrobek se sochou Mojžíše v římské bazilice svatého Petra v okovech.
„Nebude to přístěnný náhrobek, jaké se dělají,“ mluví tiše Michelangelo. „Žádný plochý výklenek, vyplněný sarkofágem a anděly. Chci, aby to byla samostatná stavba, rozvinutá do čtyř průčelí, rozdělená do tří různě rozlehlých poschodí. Mramorová hora. Čtyřicet soch a velmi mnoho reliéfů. Nejdolejší část bude rozčleněna výklenky mezi pilastry. A ve výklencích i před pilastry sochy, znázorňující jednak různá umění, svobodně se rozvíjející pod ochranou Vaší Svatosti, jednak všechna Vaší Svatostí dobytá města a území.
Na nárožích ochozu druhého poschodí budou čtyři obrovské sochy: Mojžíš, svatý Pavel, dále postava Života činného a postava Života rozjímavého. Mramorové stěny budou ozdobeny bronzovými reliéfy. Vrchol třetího poschodí utvoří sochy dvou andělů nesoucích rakev s tělem Vaší Svatosti. Jeden z andělů se bude radovat nad věčnou slávou, druhý truchlit nad zemí, které Vaše Svatost byla odňata. Kolem –“
„Mramorová hora,“ řekl Julius Druhý a spokojeně kývl. Pak jeho pohled znovu se rozžhavil a řeč byla prudká. „Co ti brání v práci? Proč i ty chceš čekat? Žádáš také odklad pro sluneční úpal, či jsi snad také objevil spiknutí?“ Zasmál se trhaným jizlivým smíchem a pokračoval: „Žádná moc ti nemůže zabránit, abys zítra nepřiložil dláto k prvnímu mramoru! Nesmí zabránit! Vidím, že ses právě vrátil, a vím, že cesta z Carrary v tomto pekelném žáru byla těžká, ale pamatuj, že nikdy nesmí být odpočinku pro ty, kteří chtějí dokončit své dílo. Pravý tvůrce odpočívá až v hrobě. Nic nesváděj na obtíže cesty a únavu. Zítra, Buonarroti, již zítra!“
Socha Mojžíše na náhrobku Julia II. (Řím)
Vstal a přistoupil blíže. „Tvé oči mluví místo tvých úst. Ty nechceš, poznávám to. I ty tedy odpíráš, i ty! Všichni jste stejní. Všichni mdlí a bezmocní, silní pouze svým odpíráním, odporem.“ Stiskl ruce a zasykl. „Moci tak sevřít vaše srdce!“ Jeho síla opět vřela až k výbuchu. Ale stoje těsně u Michelangela, mluvil mírně: „Proč odpíráš, co ti brání, kdo ti překáží? Není dům, který jsem ti daroval u chrámu S. Catarina, dobrý? Máš starosti o peníze? Což jsem nerozkázal, aby ti byla naše pokladna vždy otevřena? Nepřijeli tvoji florentští kameníci? Říkají mi, že jich máš plný dům. Máš špatné zprávy z domova? Čím je domov pro umělce! Máš starosti o kámen?
Vždyť se již vrší přes polovinu náměstí sv. Petra, i mezi kostelem a hradní chodbou, a ještě čekáš nové bárky! Překáží ti zde někdo? Řekni jeho jméno, a bude odstraněn. Máš nepřátele? Jmenuj je, a zítra ráno již budou daleko za hradbami. Naříkáš si snad na moji nepřízeň? Ach, Buonarroti, není v Římě druhého umělce, který by měl kdykoliv ke mně tak volný přístup jako ty a kterému bych více důvěřoval! Na koho můžeš naříkat? Mluv upřímně, a zaručujeme ti naším slovem, že vše uvážíme a zařídíme. Kdo ti brání v práci?“
Michelangelo vzhlédl, svíraje ruce. Řekl: „Vaše Svatost.“
Julius II. také vyzval Michelangela, aby vyzdobil strop v Sixtinské kapli. Ke Stvoření světa přibyla pak později na zakázku papeže Pavla III. freska znázorňující Poslední soud.
Sixtina. Ne k soše Davida, ale až sem tedy došel, mezi tyto čtyři stěny se stropem holým, modře omítnutým. Na stěnách fresky Botticelliho, Signorelliho, Ghirlandaja, Cosima Roselli. Zadíval se na ně – jak byly prázdné, obvyklé!
Nyní náhle pochopil slova strýce Franceska, tenkrát, když strýc mluvil o malířích, kteří vynalézají a modlí se pouze štětcem – – – ne srdcem. A na všech těchto stěnách, na všech scházelo srdce. Díval se a zněl zpěv od oltáře, teprve nyní doplynula k němu nasládlá vůně kadidla. Sixtinská kaple, postavená papežem Sixtem, největším odpůrcem Florencie, životním nepřítelem Lorenza Magnifika, s nímž neustal zápasit do posledního dechu, marně roznítiv vzpouru Pazziů – Proč právě zde stojí, proč právě sem byl přiveden na začátku nového údobí svého života, když za sebou zanechal jen hroby a skálu, vztyčenou jako pěst proti tmě, proč právě sem, jaké je to opět podivné znamení?
(…)
Michelangelo se modlil také. A vzhlédnuv v modlitbě, znovu se rozhlédl kaplí, a zdálo se mu, že všichni od stvoření světa až po budoucí věky přicházejí, aby vyslechli tyto papežské modlitby, od stvoření Adama po smrt posledního člověka stále se budou opakovat tato svatá slova, všichni jsou přítomni, proroci i vyznavači, patriarchové i mučedníci, všichni jsou přítomni, potopa vod se valí, vlny se tříští o stěny kaple, hrozný je hněv Hospodina, odsoudivšího hříšné lidstvo k vyhlazení, pouze Noe zůstal ve svém korábu, a nyní se s velkým hukotem a úpěním valí nové vlny, nová potopa; kdy se objeví místo havrana tmy již bílá holubice s ratolestí zelenou a lepkavou jarem? Přijď, Duše svatý, buď království tvé – Jediným slovem, jediným zvednutím paží drží tento stařec věky. A dokud byly paže rozpjaty, lid vítězil, tak je psáno – – –
Z velké potopy do království Ducha, do vladařství té třetí osoby, na kterou se v křesťanstvu nejvíce zapomíná, která je opomíjena, tam – holubice bílá!
Vlny a staletí, mohutné obrovské postavy, všichni od stvoření světa až po poslední soud, všichni jsou zde přítomni, vše je na této oběti ustavičné. Zahleděl se v modlitbách na modravý strop, na stěnu nad oltářem, kolem sebe; což to nikdo nevidí?
Freska Poslední soud v Sixtinské kapli
Michelangelo se podílel i na úctyhodné bazilice sv. Petra ve Vatikánu, jejíž výstava trvala bezmála století a půl. Stavbu podle projektu architekta Donata Bramanteho jeden čas vedl, už coby zasloužilý dvaasedmdesátiletý umělec. V bazilice je umístěna také Pieta, socha, kterou vytvořil už kolem roku 1500.
„Víš, co to bylo?“ vykřikl papež. „Váš Brunelleschi to byl! Ustavičný vzor San Gallův, stále Brunelleschi! Ale já již chci víc a všichni chceme víc! Proč vy, pyšní Florenťané, nechcete si už jednou přiznat, že žijete pouze z minulosti svých mistrů a již jste předstiženi! Víš, co to bylo? Pravda, dobrý křesťanský chrám, asi jako jeho S. Maria delle Carceri tam u vás. Všechno jako tam u vás, Brunelleschi i S. Maria delle Carceri. Ale pro Řím, pro můj Řím, to nestačí. Ty víš, co chci a po čem toužím: bazilika všeho lidstva, obrovská stavba, tak obrovská a vznešená jako sama církev.
Nesmírné dílo, které zanechám věčnosti.“ Stařec se prudce shýbl k truhlici, vzal několik listů a rozvinul je před Michelangelem. „Dívej se! Dívej! To je Bramante!“
A Michelangelo prvním pohledem poznal slabost San Gallovu a triumf Bramantův. Nyní pochopil, proč starý mistr Giuliano nevyčkal ani večera a v nejprudším úpalu slunce odjel do Florencie, polykaje hanbu a prach. Pomalu rozvinoval nové a nové listy a prohlížel je. A viděl v duchu.
Bazilika je postavena, úsilí o rozpětí klenby a stěn dokonáno, nejvzácnější výzdoba. Tato kamenná pokladnice modliteb a služebnosti Bohu stojí neotřesena bouřemi příštích věků, povodněmi krve, požáry válek. Metly božího hněvu se jí nedotknou a vyhne se jí anděl trestající. Vlny zhouby se s rachotem odrážejí od jejích stěn, a ona, bílá a skvoucí, ozařuje všechna království země. A viděl nepřehledné zástupy všech jazyků, nesčetná pokolení, nesmírná množství pokorně putovat do tohoto paláce Boha a příštích pontifikátů. Poutnické písně duní bez ozvěn.
Slova se tříští v nápěvech vzájemně se prolínajících. A on náhle vidí tyto davy bloudit. Bloudí. Domáhaly se svatopetrského oltáře, a nenalézaly. Viděl je procházet zmateně kaplemi, a nikde nebyla cesta do hlavní lodi. Znovu rozvinul jednotlivé listy a pozorně prohlížel, ohlušen touto představou. Slyší vlny zástupů, valí se jak moře, tříští se o zdi, couvají, znovu ženou proti stěnám, znovu odhozeni. Střed chrámu trčí sám pro sebe, pevně ohraničen, bez souvislosti s kaplemi. A kaple jsou zcela samostatné dómy, přilepené ke čtyřem světovým stranám, není zde cesta do středu, k růžici vykoupení.
Bazilika sv. Petra ve Vatikánu
Chrám – – – toť Kristus, a odedávna stavitelé, modlíce se svou prací, stavěli vždy chrámy ve tvaru kříže nebo těla na kříži. Rotundy Bramantovy vždy rušily tuto starodávnou kamennou modlitbu. Jedním z jeho objevů byl také návrat ke kulatým chrámům antickým, přizpůsobeným křesťanství. Ale chrám – – – toť Kristus, a porušení tohoto kánonu se vždy mstí. Pak už klenba přestává být obrazem naděje a touhy v ráj, dlažba pokorou, oltář hlavou a příčné lodi ukřižovanými, rozpjatými pažemi. I zde se to mstí. A nesouvisící spolu kaple jsou jako hlavice pevně vražených hřebů. Okrouhlost ústředního dómu není ani antický peripteros, i zde se to vymklo plánům stavitelovým, je to víc. Tento kruh je trnová koruna.