Transsibiřské potrubí od 80. let musí překonat Ural i Karpaty a také zhruba šest set vodních toků na téměř pět tisíc kilometrů dlouhé trase Urengoj-Pomary-Užhorod. Odtud je zemní plyn pak transportován dál do Evropy. O tomhle propojení západní Sibiře se západní Evropou by sice bylo možné natočit zajímavý film, ale uznávaný dokumentarista Vitalij Manskij se rozhodl svoji filmařskou optiku posunout. A místo filmu o Gazpromu natočil minipříběhy lidí, kteří podél trasy Roury žijí i živoří, nezřídka v duchu odevzdané teze „zase uplynula jedna noc a jsme smrti blíž“.
Nadživotní sochy těžařů, odlité z pozlaceného kovu, kterými Manskij exponuje svůj opus, jako by symbolizovaly fakt, že plyn z jednoho největšího ložiska na světě je něco jako blahodárný zlatý déšť, skrápějící ruskou ekonomiku, neboť státní rozpočet Ruska je zhruba z padesáti procent saturován právě z těžby ropy a plynu.
Rybáři, kteří vysekávají díry v ledu, aby pak v sítích našli jen pár mrtvých ryb, svatba na zasněžené hranici mezi Asií a Evropou, mastné prsty svatebčanů, kteří štosují do igelitových pytlíků zbytky ze svatební tabule, zapadlé osady, jako je Kalač, kde je základní existenční otázkou, zda bude dál fungovat místní obchod a elektřina. Nikdo neví, co bude dál a zda bude líp, možná by bylo dobré zeptat se Boha, s nímž se mohou setkat v červeném vagonu na slepé koleji, kde se slouží bohoslužba, než odjede posilovat víru a naději jinam.
„Hospodine, smiluj se.“ Modlitba doznívá v šelestu padajícího sněhu, siluety věřících rozpíjí sražená pára stékající po okně vagonu a empatická kamera brilantní Alexandry Ivanovy (vyučené u kameramana Andreje Tarkovského) kouzlí další atmosférické záběry a patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co tenhle snímek nabízí.
A Manskij ji zejména na ruském úseku trasy inspirativně vede a dává jí jednu šanci za druhou. Ať už sleduje čtyři chlapy, co vysekávají od rána do zmrzlé půdy díru pro rakev, kterou přivezou k večeru pozůstalí na korbě náklaďáku, aby tato scéna byla později konfrontována s rutinní prací spalovače mrtvol v českém krematoriu, nebo monitoruje kritickou debatu stejně zasloužilých jako zatrpklých staříků nostalgicky vzpomínajících na staré dobré časy.
Z Urengoje až na konec světa
Tyhle ministory na sebe jen velmi volně, bez zjevné spojitosti, navazují a postupně skládají celkovou výpověď o charakteru společnosti a povaze člověka, kterou na růžovém pódiu u příležitosti Mezinárodního dne žen personifikuje frázemi zbytnělý starosta, slibující, „že budeme dále žít a vzkvétat“. Na pravou míru to pak drsným podobenstvím o praseti brutálně koriguje místní zvěrolékař předtím, nežli zanoří ruku až k rameni do útrob bučící krávy. To je jedno z mála míst, které je sice výmluvně kontrastní k cukrkandlovému pódiu a potenciálně metaforické, ale také lehce zvedne žaludek a vzbudí pocit, že je až příliš prvoplánové a návodné.
Jak s Manským putujeme podél Roury přes Ukrajinu, Bělorusko, Polsko, Česko a Německo (kde je konečná) na západ, vytrácí se oproti ruským reáliím atmosféra a také výmluvnost, jako by režisér již řekl vše podstatné a kamera již nenalézala dostatečně barvité rakursy, neboť realita již nemá předchozí dramatičnost ani poetiku.
Opulentní autorský snímek Vitalije Manského, který kromě řady mezinárodních ocenění vyhrál v roce 2013 i kategorii dokumentů nad třicet minut na MFF v Karlových Varech, nebyl točen podle klasického scénáře. Režisér si vystačí s nosným záměrem a pak už jen nechává život plynout, lidi jednat a kameru být vnímavě přitom. Roura je řemeslně dokonalý film o jinakosti a osudovosti, snímek točený pro velké plátno, který nikam nechvátá, mozaika malých příběhů, navlečených na trasu plynovodu, jemuž současný stav mezi Ukrajinou a Ruskem dodává zvlášť naléhavý kontext. Jestli máte právě chuť na dokument, jděte do toho!
