Paměti dlouholetého bojovníka proti komunistickému režimu, mluvčího Solidarity, ale také uznávaného historika středověku Karola Modzelewského Zaženem dějin klisny! jsou nejen pohledem do zákulisí polských dějin, ale díky autorově naprosté otevřenosti dokladem o jeho cestě angažovaného občana. Zároveň vybízejí k mnohým srovnáním s naší nedávnou historií – a v tom je možná jejich největší cena.
Zaženem dějin klisny! Když polský disident vzpomíná…
Karol Modzelewski svá vzpomínání nazval možná zvláštně, jde však o citát z Majakovského básně, vystihující, jak se "každá revoluce snaží si toto zvíře osedlat a podmanit, ale je to obtížné rodeo. Klisna dějin je divoký a nezaježděný mustang. Dá se jí vyskočit na hřbet, a dokonce se tam nějaký čas udržet, ale nedá se řídit – nakonec nás vždycky donese tam, kam jsme nechtěli a kam jsme nečekali, že se dostaneme. Tak také v největší zkratce vykládám své vlastní životní zkušenosti".
Takto tedy charakterizuje svou autobiografii Karol Modzelewski, a je to skutečně jízda nepředvídatelná. Narodil se v roce 1937, v Moskvě, a jak sám píše, nebylo to zrovna ideální místo ani doba, právě zuřily stalinské čistky, které neušetřily ani některé z jeho nejbližších příbuzných, včetně jeho vlastního i nevlastního otce. Naštěstí se ale mohl po válce s matkou a jejím novým manželem, polským komunistou, přestěhovat do Polska. Tehdy ještě jako přesvědčený stoupenec režimu.
Tohle vše Modzelewski, stejně jako vlastně celý svůj životní příběh, popisuje střízlivým jazykem, ostatně, je přece historik, jazykem, který však rozhodně není suchopárný, vyprávění přitom prokládá různými úvahami, například o polském antisemitismu, manipulativním jazyce režimu či později o systému vězeňství a jeho účinnosti či spíše neúčinnosti. Měl pro to ostatně dobré předpoklady, ve vězeních komunistického Polska strávil celkem osm a půl roku. Píše také obsáhle o rozvrstvení a fungování vězeňské komunity, což lze číst i jinde, zabývá se ale také otázkou vězeňské sexuality, a to v hloubce a vhledu (například ve vzpomínkách našich politických vězňů) jinak naprosto nebývalém.
Od „gigantické lži“ k Solidaritě
Byla zmíněna Modzelewského naprostá otevřenost a upřímnost – nezastírá tedy, ani to nijak neomlouvá povšechnými frázemi o pomýlenosti či naivitě, své členství v polské komunistické straně i svou angažovanost. Mluví ale také o svém postupném prozírání v polovině 50. let, jistě bolestném, popisuje onu „gigantickou lež, jež byla základem indoktrinace, jíž jsem byl vystaven já i má generace“. A nebylo to jen Chruščovovým projevem, ale i setkáními s oběťmi stalinismu. „Teď se srazila s pravdou a výsledkem bylo, že se mi rozpadlo vidění světa. Bylo potřeba novým informacím porozumět a nějak je vysvětlit, dát jim smysl a z trosek poskládat nový obraz světa.“
Možná tehdy ještě netušil, kolik si tím přivodí těžkostí, jinak ale – zřejmě – nemohl. A tak přicházelo nevyhnutelné: problémy ve škole, vyloučení ze strany až k zájmu státní bezpečnosti a věznění, to poté, co společně s Jackem Kurońem zveřejnili v roce 1965 Otevřený dopis straně. Zrcadlo, které jí nastavili, ukazovalo tak nehezký obraz, že jinak – podle logiky věci – ani dopadnout nemohli. Zvláště, když o rok později text vyšel v zahraničí, a v roce 1968 dokonce i u nás.
Následovala další věznění, další boje, a to i po založení Solidarity, jež Modzelewski popisuje coby nejbližší svědek, však byl také jejím mluvčím a byl přítomen u všech jednání. Popisuje i situaci po vyhlášení výjimečného stavu, nevyhýbá se osvětlení proměn, jimiž Solidarita procházela jak před pádem komunismu, tak i po něm. A nejsou to pasáže zrovna příjemné, Modzelewski neskrývá zklamání nad některými jevy, zamýšlí se například nad polskými lustracemi, nad zákulisními hrami tajných služeb, diskreditacemi, kritizuje ekonomické změny.
Referenční text k našim vlastním dějinám
Tím se dostáváme možná k nejpodnětnějšímu rozměru Modzelewského pamětí pro českého čtenáře. Samozřejmě, můžeme je číst jako historický pramen týkající se polské historie, o níž, nedělejme si iluze, toho, s výjimkou řady mýtů či spíše předsudků o „šmelinářích“, „nemakančencích“ a podobně, příliš nevíme. Pramen, který je jistě relevantní. Modzelewského knihu ale můžeme číst i jako svého druhu referenční text k našim vlastním dějinám, k našim vlastním vzpomínkám a „autobiografiím“. Ostatně, píše o tom i ve svém doslovu Petr Pithart.
Výsledky tohoto srovnání jsou pak na každém, ovšem když například Modzelewski popisuje pnutí a rozkol v posttotalitní Solidaritě, je to až nápadně podobné vývoji (a konci) našeho Občanského fóra, a to včetně jeho příčin, podobně když - aniž by mu jakkoli upíral historický význam - píše o taktizování a ohýbání pravidel, jak je později praktikoval Lech Walesa, můžeme tu samou proměnu vidět i u Václava Havla. A když kritizuje Leszka Balcerowicze, který Polákům naordinoval skutečně tvrdou kúru, o níž se „psalo a říkalo, že neexistuje jiná cesta“, a pokračuje: „To je trapná propagandistická fráze, která se hodí do politických polemik, ale není přístupná ve vážných a odpovědných sporech vědců ani ve slušné diskusi mezi odborníky. Pokud obratu o 'jediné cestě' používá novinář, lze pokrčit rameny, poněvadž fráze jsou denním chlebem této profese. Když totéž říká ekonom, je zřejmé, že mění kůži – vzdává se role vědce či odpovědného experta a stává se agitátorem.“ Může nám to něco či někoho připomínat, a není ani potřeba uvádět jména. Podobných paralel se ale dá u Modzelewského „polské“ autobiografie, která nyní vyšla i česky, najít celá řada. A je dobré si je připomínat.
Karol Modzelewski: Zaženem dějin klisny! Vydalo Občanské sdružení PANT, 2015.