Mladá izraelská choreografka Sofie Krantzová v pondělí v pražském Studiu Alta poprvé uvedla novou inscenaci White Piece. Představení vzniklo ve spolupráci s českými tanečnicemi během její nedávné rezidence v Plzni, kde také mělo v pátek 19. června svou první premiéru.
Krantzová upravila a rozpracovala dvacetiminutový kus, který připravila v Izraeli vloni v létě, kdy v Jeruzalémě zuřil konflikt. Je patrné, že ten choreografii hodně ovlivnil. Však také i název White Piece (bílý kus) můžeme chápat v přeneseném významu jako bílý mír, fonetický přepis slova peace je stejný.
Výtvarnému pojetí dominuje bílá barva, která je jednotícím prvkem celého představení. Bílá je scéna a bílé jsou i kostýmy - jednoduché krátké šaty a tenisky, které mají tanečnice na sobě. K nim ostře kontrastují jejich rudě nalakované nehty a nalíčené rty. Vizuálně minimalistický styl ale ve výsledku není sterilní nebo bezkrevný, ba právě naopak. Čistota poskytuje dostatek prostoru a jednoduchá bílá je v tomto případě vlastně hodně barevná.
Devět dívek nastupuje na scénu jedna po druhé, rázují řízným krokem jako vojáci. V naprostém tichu, které občas přeruší jen vrznutí bot, svižně kráčejí po obvodu jeviště. Pomalu se začíná rozvíjet choreografická struktura, která je do značné míry komplikovaná. Dívky opakují v zásadě jednoduché pohyby, které se ale velmi složitě rozpočítávají na doby. Většina dění na scéně je tedy založena na promyšlené rytmizaci, která pulzuje v poměrně rychlém tempu. Dílo se sice dotýká tématu války, ale není přímo o ní. Akcentuje spíše ženy samotné, je o jejich rozhodnosti, bojovnosti, aktivitě a síle, která má udržet rodinu ve chvíli, kdy konflikt přichází. Tedy o mužských vlastnostech, které na sebe v ten moment přebírají.
Krantzová ale ženy vnímá komplexněji. Chápe totiž, že mohou být silné i bez toho, aby v sobě měly příliš mnoho mužských elementů. Jediná cesta k tomu vede skrze osobní prožitek, ochotu a odvahu oddat se svým pocitům a užívat si život i přes všechny vnější okolnosti plnými doušky. Choreografka tedy nechává tanečnice dotknout se životadárných kořenů ženskosti, které leží v hloubi nitra každé z nich. Interpretky si dovolují dát volný průchod svým pocitům a emocím. Jako mávnutím kouzelného proutku přecházejí z poloh, v nichž jsou spokojené, přátelské a rozesmáté, do těch, ve kterých z nich tryská hysterie a vztek, tak jak to zkrátka umí jen ženy.
Výsledkem je třičtvrtěhodinová neotřele sugestivní performance. Na závěr mezinárodního festivalu Dny Jeruzaléma ji mají diváci možnost vidět ještě jednou 26. června večer, a to v pražském experimentálním prostoru NoD.
