Byla jednou jedna slavná herečka Catherine Deneuveová a ta se ocitla s gorilou v posteli. To je jeden z mnoha fantaskních obrazů z filmů letošního canneského festivalu. Objevil se ve snímku Úplně nový testament od belgického režiséra Jaco Van Dormaela, který se promítal v jedné z hlavních mimosoutěžních sekcí.
Bylo nebylo v Cannes
Obrazy, které představují hlavní soutěžní filmy v Cannes, už tak barvité a veselé nejsou. A bohužel ne proto, že by ve velkém ukazovaly současný neradostný stav světa. Ba naopak. Jakoby v jistém smyslu už jeden z prvních soutěžních snímků Pohádka pohádek (Tale of Tales) předznamenal charakter některých soutěžních filmů – utíkají do jiného světa, odklánějí se od reality a jsou to melodramata se zázračnými zvraty, téměř pohádková.
Paradoxně Pohádka pohádek natočená podle starých pohádek má v sobě víc současných charakterů než některé filmy ze současnosti. Platí to obzvláště pro velká jména, jako například Gus van Sant nebo Paolo Sorrentino. Na film prvního z nich Moře stromů (The Sea of Trees) o muži, který ztratil naději a rozhodl se ukončit svůj život na údajně nejkrásnějším místě pro sebevrahy, v japonském lese pod horou Fudži, je potřeba přistoupit jako na pohádkové vyprávění o smrti a nové vůli k životu. Jenže se tváří dost realisticky a publikum v Cannes film nepřijalo.
The Sea of Trees
Od dalšího velkého jména v soutěži, Itala Paola Sorrentina, se hodně slibovalo. Nositel Oscara za svůj předchozí film Velká nádhera natočil svůj nový film Mládí (Youth) v angličtině, hrají v něm slavní herci jako Michael Caine, Harvey Keitel nebo Rachel Weiszová a odehrává se v luxusním švýcarském alpském sanatoriu poblíž Davosu. Postavy filozofují o vztazích, práci, tvorbě a všem možném, potkávají na nádherných alpských lukách pasoucí se krávy a jejich noční můry připomínají reklamy na silná auta. Film je úplně odtržený od reality, třebaže ne každý je hudební skladatel a dirigent, filmový režisér či Miss Universe, ale tady jde o snobismus. Sorrentino nechtěně a nevědomky natočil karikaturu sebe samého. Pseudohluboký film vznášející se ve výškách, z kterých se snadno padá, byl natočen za evropské peníze italské, švýcarské, francouzské a anglické. Zatímco americký film Moře stromů jde „odemykat“ skrze klíč pohádky o smrti, na Mládí lze podobný „pohádkový“ klíč aplikovat těžko.
Youth
Jako jeden z geniálních fantaskních filmů se ukázal zmíněný belgický film Úplně nový testament (Le tout nouveau testament). Je to svého druhu velká pohádka o stvoření světa a patří do ní právě obraz s Catherine Deneuveovou. Bůh je člověk jako každý jiný, žije v Bruselu, má své manýry a zlozvyky a lidem ubližuje. To se nelíbí jeho desetileté dceři jménem Ea. Vysloužilý Ježíš Kristus, co odpočívá coby soška na kredenci, jí poradí, aby poškodila otcův počítač a našla své apoštoly, s nimiž změní svět. Dcera z otcova počítače provede „death leaks“, nechá z něj uniknout informace, kolik času každému člověku na zemi zbývá. A nastane něco jako boží dopuštění – lidé začnou jednat: někdo opustí hloupou práci, jiný nemilovaného partnera, další vybere úspory a odjede na severní pól. A otec bůh se vydá na zem hledat svou nezdárnou dceru, protože neumí sám restartovat stvořitelský počítač.
Je to komedie, kde není žádný zbytečný obraz, moment, vtip. V montypythonovském stylu na boha na zemi dopadají jeho zákony schválnosti, které s takovou škodolibostí ve svém nebi tvořil, jako například že fronta, v níž nestojíme, postupuje rychleji. Na rozdíl od Sorrentinova filmu je zde pod slupkou veselí skrytá velká a hluboká filozofie, odkazy na různé druhy umění i prostá životní moudrost, které z tohoto mnohovrstevného filmu nemusí zasáhnout všechny diváky, ale každý se pobaví tím, co postřehne. Legendární star Catherine Deneuveová, která v úvodu festivalu s úsměvem přešla svou karikaturu v Charlie Hebdo, účinkováním v tomto filmu prokázala, že její smysl pro humor a jakoukoliv hru je nekonečný.
Saul fia
Nejen od pohádkového ladění některých soutěžních snímků se odlišuje maďarský film Saulův syn (Saul fia). Vymyká se z programu natolik, že by zůstal opomíjen, pokud bychom ho chtěli začlenit k nějakému tématu či stylu. A přitom je potřeba se o něm zmínit, třeba právě jako o úplném protikladu ke zmiňované pohádkovosti. Přichází s jiným pohledem na holocaust - pohledem mladého tvůrce, který hrůzy války osobně nezažil, který je daleko od životní zkušenosti svých vymírajících prarodičů.
Osmatřicetiletý László Nemes natočil film o členovi Sonderkommanda ve vyhlazovacím koncentračním táboře, Židovi, který má za úkol připravit lidi z nových transportů do plynových komor, aniž by tušili, že jde o jejich poslední minuty. Saula hraje maďarský básník a příležitostný herec Géza Röhrig. V detailech je snímána jeho tvář či polovina těla, žádné panorama nebo velké celky, které by hrdinu a příběh usadily do prostředí. Kdesi za postavou slyšíme směs němčiny, maďarštiny, jidiš. Skrze tyto impresivní detaily je cítit jen hrdinova zuřivá snaha přežít v děsivém pekle. A přesto vybočí ze svého přežívacího stavu, když vidí tělo chlapce a rozhodne se ho lidsky pohřbít za rabínovy účasti. Snímek zřejmě nezobrazuje skutečně, jak vypadal koncentrační tábor, ale zachytil skutečný cit a strach, který tam lidé prožívali. Nemes spolupracoval na filmech významného básníka maďarského filmu Bély Tarra, odkud možná plyne specifická stylizace jeho debutu.
Maďarům se už druhý rok po sobě v Cannes povedlo to, oč se Češi marně léta snaží, proniknout s celovečerním filmem do hlavního programu. Jak Maďaři ukazují, není to pohádka ani fantazie. Je jen třeba mít silný příběh.
Premiéry v Cannes (zdroj: ČT24)