Druhý díl, který má 500 stran, obsahuje listy, které přes oceán putovaly v letech 1963 až 1969, tedy v době tání po studené válce a především za Pražského jara. Tehdy jich přibývalo, avšak z obsahu je jasné, že se jich spousta nezachovala ani v curyšském archivu Werichovy vnučky. Některé jsou odpovědí na magnetofonové záznamy; pásky i kazety se zachovaly a zasloužily by si zvláštní svazek.
„Bylo by velice zajímavé to slyšet a v budoucnu na to myslet,“ řekl editor publikace Ladislav Matějka, který několik dopisů pro tento díl přepsal. Politické události jsou však podle něj jen pozadím Voskovcova a Werichova filozofování a úvah o umění, životě a smrti.
„Werichovo zdraví se zhoršovalo a Voskovce stále více vyčerpával existenční boj. Oba trpěli jiným způsobem, ovšem neztráceli přitom smysl pro humor,“ dodal. Dopisy považuje za nádhernou literaturu plnou hluboké moudrosti. Baví svým klaunstvím a dojímají smutkem exilu vnějšího i vnitřního.
K dopisům Voskovce, Wericha a jeho ženy Zdenky přidal Matějka jeden list od Jany Werichové a několik dalších, jejichž kopie Werich přiložil jako ukázku toho, co si mu lidé dovolují posílat. Jejich „přemýšlení přes oceán“ považuje za přínos pro dnešní čtenáře, protože rozšiřuje znalosti o dobách poměrně nedávných.
„Jejich korespondence poslouží i jako návod, jak se má politicky myslet. Oba se totiž z radikálů stali příkladnými liberály, což je osud mnoha lidí v této zemi. Tím je to i částečně o nich,“ uvedl Matějka.
