U příležitosti zahájení 42. ročníku karlovarského filmového festivalu přivítala Jolka Krásná v pořadu Interview ČT24 z 29. června jeho programovou ředitelku Evu Zaoralovou, rozhovor byl tentokrát natáčen přímo v Karlových Varech. Festivalové dění, filmy a osobnosti kolem nich byly jeho obsahem.
„Rozhodně nepaseme po komerčních novinkách,“ říká Eva Zaoralová
V nejužším týmu organizátorů má skoro každý titul doktor. Vám se říká Doktorka téměř jako křestním jménem.
To vymyslel pan Bartoška v dobách, kdy právě ti mladí, kteří teď už ty doktoráty mají, s námi ještě nespolupracovali. Takže se to stalo mým jménem, přezdívkou.
Jak jste se před čtrnácti lety do funkce programové ředitelky dostala? Kdo vás oslovil?
Byla jsem oslovena panem Ševčíkem, který tehdy pracoval na Ministerstvu kultury a měl na starosti film, jestli bych nechtěla vstoupit do právě založené nadace. Tak jsem tam vstoupila. Ze začátku jsem byla koordinátorkou programu, později programovou ředitelkou. Teď, co je funkce rozdělena, zastávám funkci umělecké ředitelky a Julieta Zacharová programové.
Programová a umělecká ředitelka – je v tom nějaká nuance?
Julieta řídí celou organizaci, která objednává filmy, vyřizuje korespondenci se společnostmi nebo režiséry. Také vytvářejí program festivalu, což dá strašlivou práci – je třeba najít termíny tak, aby to vyhovovalo tomu, kdo ten film poskytuje.
Kolik ovládáte světových jazyků?
Mluvím velmi slušně italsky a francouzsky, anglicky i rusky se domluvím, když je nejhůř tak i španělsky.
Studovala jste jazyky – nestudovala jste původně filmovou vědu. Kde jste v sobě objevila vášeň a lásku k filmům, že se nakonec staly vaší profesí?
O film jsem měla zájem už jako dítě. V podstatě se to událo tak, že jsem chodila s Ivo Hepnerem, který studoval ve stejném ročníku FAMU jako já filosofickou fakultu, takže jsem hodně chodila na filmové projekce FAMU. Začala jsem spolupracovat s Filmem a dobou, pro kterou jsem překládala různé scénáře i teoretické texty, a pak mne její šéfredaktor Tonda Novák nabídl, abych tam přestoupila.
Vyprávěla jste mi, že máte hezké zážitky ještě coby tlumočnice – setkala jste se s Michelangelem Antonionim. Jaká to byla setkání?
V pětašedesátém roce přijel Antonioni do Prahy a já jsem tlumočila jemu a jeho filmy, které se tehdy promítaly v Olympiku ve Spálené ulici. Šlo o jakýsi festival jeho filmů – Zvětšenina tam ještě nebyla, končilo to Červenou pustinou. Poněvadž jsem tehdy už o film zájem měla, Ivo Hepner byl můj muž – byli jsme taková filmová rodina, tak jsme se s ním stýkali i večer. Na tyto večeře přicházel například Jaromír Jireš nebo Arnošt Lustig. Za ten týden, co byl v Praze, jsme se poznali docela dobře.
V čem vás zaujala italská kinematografie? Je to vaše životní láska.
To je přes jazyk, protože jsem se italštinu naučila ráda jako další jazyk, jinak jsem na fakultě dělala francouzštinu a češtinu. Pracovala jsem na Výboru československých žen v zahraničním oddělení. Tenkrát se do Francie nejezdilo, protože Francie nedávala víza, ale zato byly poměrně intenzivní styky s Itálií a jejím komunistickým svazem žen, takže jsem italštinu potřebovala i ke své profesi. Italskou kinematografii jsem si zamilovala právě při projekcích na FAMU, protože tam tehdy soustavně představovali jak zástupce neorealismu, tak díla Felliniho a Antonioniho.
Karlovarský festival letos nabízí sekci současného italského filmu. Můžete ji představit?
To vzniklo tak, že jsem dlouho váhala, co s italským filmem udělat, ale pak se ukázalo, že bychom mohli představit režiséry. Dlouho jsme hledali s italským partnerem Film Italia formuli, podle které bychom určili, co by bylo dobré z italské kinematografie komplexněji předvést. Nakonec jsme zůstali u generace režisérů, kteří jsou víceméně třicátníci, a hrajeme filmy, které natočili jako první, maximálně druhé od roku 2000. Je to docela zajímavá kolekce: je tam jen jedna vysloveně komedie, jinak ostatní filmy ukazují témata jako imigrace (film Úkryt), příběh napůl vylidněné vesnice a její konfrontace s nově příchozím ( film Vítr fouká, kam chce).
V aktuálním povědomí vládne dojem, že současná italská kinematografie nic moc není. Přesto jste našli filmy, které jsou pěkné a stojí za vidění. Říkala jste ale, že současné italské kinematografii chybí silná osobnost?
To se mi zdá stále. Je tam Ermanno Olmi, který se po letech vrátil k hranému filmu a natočil film Centochiodi, který budeme promítat. Nepřijede režisér, protože necestuje, ale jeho hvězda, která tam hraje univerzitního profesora filosofie. Dozvěděla jsem se, že tento herec, který ve filmu vypadá jak Kristus nebo Jan Křtitel, je v civilu manekýn, fotomodel izraelského původu Raz Degan – v Itálii je ohromná celebrita. Přijede s partnerkou, která je taky celebrita, tak jsme na něj všichni zvědaví. Doufám, že bude tak příjemný, jako byl v tom filmu.
Ermanno Olmi je osobnost už od šedesátých let, ale nestojí tolik v popředí. Z postav italské kinematografie jako byli Fellini, Antonioni, Visconti, Pazzolini, žije jen Antonioni. Ten je sice dlouhou dobu ochrnutý, nicméně se snaží s pomocí přátel točit.
Jakou pozici má v současné italské kinematografii vítěz karlovarského festivalu z roku 2003 Ferzan Ozpetek? V soutěžní sekci má letos film Saturno contro.
Zřejmě má velmi dobrou pozici, protože ten film má skoro třímilionovou návštěvnost, velmi dobré kritiky v Itálii, takže jsem ráda, že ho máme. Nevím, jestli bude úspěšný jako film Okno naproti, za který dostal Ferzan Ozpetek v roce 2003 Křišťalový glóbus a cenu za režii a herečka dostala cenu za herecký výkon. Film, který letos uvádí, je více chorální. Je v něm více postav a nedá se říci, která je ta hlavní. Ozpetek má dar oslovit širokou vrstvu diváků a současně film natočit velmi autorským způsobem, který oslovuje velmi náročné typy diváků. Jeho postavení v italské kinematografii je velmi stabilní.
Film Jana Svěráka Vratné lahve je v soutěžní sekci festivalu. Asi to nebylo nějak zásadně dlouhé rozhodování? Čím vás oslovil?
Spíše jsme čekali, jak naloží Jan Svěrák se svým filmem – jestli bude ochoten ho na festival dát. Vratné lahve musí oslovit snad každého, je to film, na který se lidé hrnou. Zase je to stejný typ jako Ferzan Ozpetek: člověk, který umí oslovit širší vrstvy a několik generací a současně oslovuje i kritiku. Je to jiný film, než byla Jízda, která tady vyhrála v roce 1995. Je to vlastně naše jediná v lehčím tónu komedie, ale je o tak vážných věcech, že to musí vycítit i zahraniční divák. Nevím do jaké míry film přesvědčí porotu.
V Karlových Varech je dvaadvacet programových sekcí. Která je vašemu srdci blízká? Pozveme diváky na japonský film?
V Karlových Varech představují japonský film díla tří režisérů - Masahiro Shinody, který dokonce přijede, Jošišige Jodidy a Nagisy Oshimy. To jsou pánové sedmdesátníci, ale v šedesátých letech, když začínali, se rovnali anglickým rozhněvaným mladým mužům – neměli rádi kinematografii, která předcházela a kterou považovali za příliš tradiční. Přišli s novinkami a ovlivnili budoucí vývoj celé japonské kinematografie, který se promítl do vývoje evropského filmu. Takže to je určitě zajímavá sekce, kam asi nebudou diváci proudit v davech. Také proto to promítáme v kongresovém sále, který není až tak velký.
Když mluvíme o šedesátých letech, tak na to navazuje sekce Nový Hollywood, kde jsou filmy, které ovlivňují současnou kinematografii.
Z hlediska pohledu na americký film to byly novinky. Uvádíme tam film Martina Scorseseho Mean Streets, Poslední filmové představení od Petera Bogdanovice, je tam film Dvouproudá asfaltka Monteho Hellmana, který přijede, promítáme také film Herold a Maude od Hala Ashbyho, je tam konečně Sugerlandský expres od Stevena Spielberga a Badlands od Terrence Malicka. Všechno jsou to dnes velmi slavní režiséři. Hal Ashby bohužel už nežije a Terrence Malick se vydal trochu jinou cestou – zůstal věrný konceptu, který tehdy razil.
Vyznáte se všude v zákulisí karlovarského festivalu, trefíte?
Trefím – vím, kde je který sál. Nechodím příliš mnoho do Času nebo do Panasonicu, protože to je trochu z ruky, ale samozřejmě tam trefím.
Jak vybíráte filmy na karlovarský festival? Myslíte především na diváky, nebo ten film musí oslovit hlavně vás?
Musí oslovit především nás. Rozhodně nepromítáme filmy, které by se nám bytostně příčily. Taky vidíte, že v programu nejsou ony velké divácké „špeky“. Nicméně máme i filmy, u kterých se dá říct, že jsou mainstreamové, a které jdou později do kin. Tentokrát je to třeba film Angel Françoise Ozona, což je velká osobnost francouzského filmu. Tento film je natočen v Anglii s anglickou herečkou Romolou Garai, která taky přijede. Rozhodně však nepaseme po komerčních novinkách.
Nedávno jsem na promítání filmu Smrtonosná past 4 potkala Jana Svěráka se svojí ženou. Vy na takovéto zásadní filmy asi nechodíte?
On nemusí vidět tolik filmů, které vidím já se svými spolupracovníky – letos jsme museli přebrat tisícovku DVD. Spoustu filmů vidíme na festivalech, kde už vycítíme, na co máme jít a co stojí za to, abychom to ukázali ve Varech.
Média dokola opakují, že přijede René Zellweger a Danny de Vito. Můžete zmínit hosty, kteří jsou „menší“ svítivosti, ale na druhou stranu jsou možná charismatičtější?
Určitě. Přijede například Jean-Pierre Daroussin, což je ve Francii stejná ikona jako Zdeněk Svěrák u nás. To je člověk, který spolupracoval s celou řadou režisérů. Sám natočil film Předtucha, který budeme promítat a ve kterém hraje jeho žena Valérie Stroh, která taky přijede. Takže na takovéto lidi se těším.
Podle čeho si pamatujete předchozí ročníky? Podle vítězných snímků, nebo právě podle hostů?
Všichni si je pamatujeme více podle filmů. Hosty si samozřejmě pamatujeme taky, pokud jsou to výrazné osobnosti. Pokud nás příliš pérovali a měli přehnané požadavky, tak si je také pamatujeme. Anebo si je pamatujeme, když jsou bezkonfliktní. Už jsme měli poradu, kde jsem pročítali, kdo všechno přijede. Tam jsme říkali, kdo je bezkonfliktní a na koho pozor.
Jak se pro vás každý ročník mění? Je to rutina, nebo tam vždy najdete magii okamžiku?
To se dá posoudit až zpětně, protože někdy má divácký úspěch film, u kterého jsme to neočekávali a naopak. Rozhodně to není rutina, protože s rutinou nemůžete koukat na DVD, která nejsou všechna úplně geniální. Vždy k tomu sedáte s jakýmsi očekáváním, jestli se tam objeví něco nového, překvapivého. Vlastně je pak člověk smutný, když po půlhodině zjistí, že se asi ničeho nedočká.
Který z 262 na festivalu uváděných filmů si diváci nemají nechat ujít?
Film mého srdce je Srdce Alaina Resnaise s báječným hereckým obsazením, který je snad dokonce koupen pro kina, ale jestli bude distribuován, tak jen v jedné kopii. Je to potěcha pro srdce. Je to snímek o několika dvojicích, jejichž osudy se víceméně prolínají. Alain Resnais v tom ukázal, že je ve svém věku – je mu hodně přes osmdesát – stále pan režisér. Stejně jako Manoel de Oliveira a jeho film Krásná dodnes. To ale nejsou filmy pro nejširší publikum.
(redakčně kráceno)