Nepaměti Ludvíka Vaculíka vycházejí podruhé po deseti letech, ale vyprávějí o událostech mnohem dávnějších. Je to spisovatelův deník z let 1969 - 1972. Té době se dnes říká počínající normalizace, ale to se tehdy nevědělo, nikdo, ani autor, si nemyslel, že "to", tedy pobyt sovětských vojsk u nás, bude trvat tak dlouho.
Recenze: Ludvík Vaculík – Nepaměti
Jádrem knihy je petice Deset bodů, „adresovaných federální vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ“. Signatáři v ní protestují proti zhoršujícím se politickým poměrům, ubývání svobody, právě proti té počínající normalizaci. Ludvík Vaculík je jedním ze signatářů, „hlavní roli“ hraje ale jeho přítel, šachista Luděk Pachman, který je za petici zavřen do vězení.
Kromě politiky hraje v knize důležitou roli umění - text je doprovázen 16 reprodukcemi obrazů Vaculíkova přítele, malíře Vlastimila Beneše (1919 - 1981). „Jednou v sauně jsme seděli na horké lavici vedle sebe, on se potil se zpožděním, jako vždy, a já jsem mu pravil, že bysme mohli dopředu, hodně dopředu chystat krásnou knížku: byly by v ní reprodukce jeho obrazů a ke každé bych napsal nějakou krátkou povídku nebo úvahu. Byl tím pochopitelně nadšen. Radostně řekl ano. A byla by to hodně drahá kniha. Asi za dvě stě padesát korun,“ píše Vaculík. Cena v knize uvedena není, ale myslím, že malíř uhodl dnešní cenu knih skoro přesně.
Benešovy obrazy jsou krásné, jako pozdrav ze zmizelého a ne moc známého světa, a Vaculíkův text je jako vždy čtivý, poutavý, přesný a dojímavý, ať už knihu čteme jako dokument o době, kdy se nadlouho „utahovaly šrouby“, nebo zprávu o krizi středního věku, na níž se ovšem mnohem víc než přirozené životní příčiny podílejí cizí vojska a jejich agilní domácí přisluhovači. Nejzajímavější mi ale připadá číst knihu „dnešníma očima“, tedy představit si, jak by asi popisované události vypadaly dnes, v naší dnešní realitě.
V knize se například popisuje postupný zákaz několika spolků - jezdeckého spolku v Bezejovicích, který provozuje Vaculíkův přítel, klubu přátel divadla Semafor, který vede paní Vaculíková, a také jakási tichá likvidace Svazu spisovatelů. Jen si představte, jako by dnes vypukly protesty a demonstrace, kdyby takovým spolkům někdo třeba jen snížil dotaci! Nebo si představte, že deset lidí napíše uctivou petici, a ona nejenže neprojde bez povšimnutí, ale spustí se kvůli ní rozsáhlá vyšetřovací mašinérie, výslechy, zatýkání, věznění. A do třetice: ústřední výbor extremistické politické strany rozhoduje o osudu Literárních novin, neboť z nich má strach armáda světové supervelmoci. Ale už dost srovnávání nesrovnatelného.
Nepaměti Ludvíka Vaculíka jsou skvělá kniha, která má co říci nejen dnešním skeptikům a nespokojencům.
Atlantis 2008, 184 stran, z toho 16 stran barevných fotografií a reprodukcí Vlastimila Beneše.