Praha - Dokumentární filmy, přednášky překladatelů a výstava grafik dnes přiblíží osobnost kontroverzního francouzského romanopisce Louise-Ferdinanda Célina (1894-1961). Na večeru Revolver Revue, konaném od 18:00 v kinosále Francouzského institutu, budou také odhaleny dosud nezveřejněné obrazové a zvukové záznamy.
Večer věnovaný L.-F. Célinovi
Diváci zhlédnou dva dokumentární filmy, pro tuto příležitost mimořádně s českými titulky: Rozhovor Louise Pauwelse v Meudonu z jara 1959, kde Céline hovoří o svém dětství i literární metodě, o tom, co pro něj znamenají válka, lidskost, ale také povolání lékaře. Kromě spisovatelovy pracovny, jeho domu v Meudonu, psů, papouška a kolíků na prádlo, kterými si spínal listy rukopisů, se do záběru dostane Courbevoie, kde se narodil, pasáž Choiseul, kde vyrůstal, nebo square Louvois, kam chodil do školy. Druhým dokumentem bude rozhovor s Lucette Destouches-Almanzor, Célinovou ženou. V dokumentu z 60. let vypráví Célinova „Lili“ o svém muži důvěrně, a přitom důstojně. „Nenudila jsem se s ním ani minutu“, říká v rozhovoru.
Česká překladatelka Célinova díla Anna Kareninová se pokusí posluchačům zprostředkovat svou cestu za „Célinovou hudbou“ z listopadu 2007; s použitím nepublikovaných Célinových dopisů objevených v archivu Českého muzea literatury a na základě svědectví o Célinově pobytu v Praze ve 30. letech zmapovala Célinovu přítomnost v českém intelektuálním a literárním prostředí v průběhu téměř jednoho století pro 70. číslo Revolver Revue.
Spisovatel Zbyněk Hejda promluví o svém prvním setkání s Cestou do hlubin noci, Alice Stašková přiblíží německou recepci Célina (německý překlad Cesty do hlubin noci vyšel u německého pražsko-ostravského nakladatele Julia Kittla jako druhý na světě, po českém u Borového) a dvě současné célinovské společnosti.
Céline je považován za jednoho z největších francouzských romanopisců a mistrů jazyka 20. století. Český překlad jeho prvotiny, románu Do hlubin noci (1932) Jaroslavem Zaorálkem, byl vůbec prvním převodem Célinova díla do cizího jazyka. Zásluhu na tom má literární kritik F. X. Šalda, který jako první rozpoznal význam a radikální modernost Célinova díla. Autor v díle otevřeně vylíčil hrůzu vlastních válečných zážitků, toulek po Africe i praxi chudinského lékaře na předměstí. Kniha zapůsobila jako zjevení a zajistila autorovi okamžitý úspěch po celé Evropě.
Podobné nadšení vyvolala Célinova druhá kniha Smrt na úvěr (1936). V tomto rozsáhlém románu, odehrávajícím se na chudém předměstí Paříže před I. světovou válkou, se autor vrací k neuvěřitelným a drsným příhodám ze svého dětství. Román přináší ještě radikálnější uvolnění stylu.
V roce 1937 po návratu ze Sovětského svazu otevřeně popsal fungování tamního režimu v pamfletu Má vina. Následovaly tři antisemitské pamflety: Bagately k masakru (1937), Škola mrtvol (1938) a Z ostudy kabát (1941), jejichž vydávání je ve Francii zakázáno. Ačkoliv nebyl představitelem vichystického režimu, měl obavy, že bude kvůli pamfletům stíhán za kolaboraci. Proto v roce 1944 odešel do německého Sigmaringenu a odtud dále do Dánska. Ve Francii byl v nepřítomnosti odsouzen k propadnutí poloviny majetku a ztrátě občanských poct. V Dánsku strávil rok ve vydávací vazbě, ale v roce 1951 byl amnestován a vrátil se do Francie. Z těchto zážitků pak vznikla série jeho pozdních románů.
Vrátil se k medicíně, žil a ordinoval v Meudonu u Paříže. Nikdy nebyl členem žádné organizované skupiny.