Praha - Největší evropskou sbírku hracích strojů je možné navštívit v Martinickém paláci na pražském Hradčanském náměstí. Všechny zde vystavené hrací skříňky, orchestriony a gramofony stále fungují, k vidění je i Edisonův fonograf, první přístroj na nahrávání a reprodukci hlasu.
V muzeu znějí hudební stroje staré i 130 let
Stálá kolekce čítá kolem 200 kusů z let 1870-1940, mnoho exponátů pochází z dílen českých mistrů. „Výstava mapuje kompletní vývoj automatických hracích skříněk, přes symfoniony, polyfony, flašinety, orchestriony až po první automatický hrací přístroj, Edisonův fonograf,“ upřesňuje Vratislav Veselý. Postupný rozvoj fonografu z roku 1877 volně přešel ve vynález gramofonu.
Martinický palác skrývá i jiné zajímavosti. „V další expozici je renesanční bydlení, snažíme se návštěvníkům ukázat, jak lidé mohli v renesanci žít,“ přibližuje tiskový mluvčí paláce Michal Hora. Bohatá je i historie paláce samotného. Nyní se postupnou rekonstrukcí vrací do podoby, kdy v něm sídlil Jaroslav Bořita z Martinic.
Palác s dlouhou historií a mnoha tajemstvími
Na místě dnešního paláce stály ve druhé polovině 14. století čtyři gotické domy, které zničil v roce 1541 požár. Zhruba o deset let později pozemek odkoupil Ondřej Teyffle z Zeilberku a začal s renesanční přestavbou, roku 1583 prodal palác i se zahradou Jiřímu Bořitovi z Martinic. Ten začal s razantní přestavbou, rozestavěný palác zdědil jeho synovec Jaroslav Bořita z Martinic, který v přestavbě pokračoval. Nechal postavit stavení směrem na sever, přestavět jižní křídlo a prodloužit křídlo východní. V této době byly dvorní fasády s hlavním průčelím ozdobeny sgrafity.
Práce byly přerušeny 2. pražskou defenestrací, místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu byli protestanty obviněni z porušování náboženských svobod, které občanům zaručoval tzv. Rudolfův Majestát z roku 1609, a společně s písařem Filipem Fabriciem byli vyhozeni z oken místnosti ve 2. patře Pražského hradu. Tento pád přežili s menšími zraněními, Jaroslav Bořita uprchl ze země do Mnichova a veškerý jeho majetek byl zkonfiskován.
Roku 1622 se Bořita vrátil do Čech, palác mu byl vrácen a pokračoval v jeho přestavbě, tentokrát v barokním stylu. Po jeho smrti dědili palác postupně další členové rodu, Jaroslav byl posledním členem, který zde provedl nějaké stavební úpravy.
Roku 1799 odkoupila palác Josefa Weitenweberová. Palác byl ve velmi špatném stavu po pruském bombardování z roku 1757, nová majitelka v něm nechala zřídit dvacet pět nájemních bytů a policejní strážnici. Působením různých majitelů palác silně trpěl a ve 20. století se nacházel v poničeném stavu. První dílčí opravy byly provedeny v 50. letech. V roce 1953 byla obnovena sgrafita na východní stěně dvora, až v letech 1967-1972 bylo přistoupeno ke generální rekonstrukci. Byla obnovena sgrafita na ostatních dvorních fasádách a na hlavním průčelí, dále byly restaurovány malované trámové stropy i nástěnné malby zdobící portál a vnitřek palácové kaple ve velkém sále.
Ještě dnes je palác opředen spoustou záhad. V západním křídle byl například odhalen zbytek funkčního komína, který vede ze sklepních prostor paláce. Do sklepních prostor západního křídla ale neexistuje přístup a ve stavebně historickém průzkumu z let 1967-68 se uvádí, že toto křídlo paláce není podsklepeno.
S využitím materiálů Martinického paláce