Předčasný konec proměnil herečku v legendu, stala se předmětem zbožňování, spekulací, politických intrik, módy a mýtů, pronikla do popkultury. Elton John jí napsal tklivou píseň. Byly o ní popsány stohy papíru a fenomén její existence udivuje dodnes. Není divu.
Dětství strávila Norma Jean Mortensonová, dcera neznámého otce a duševně vyšinuté matky, narozená 1. června 1926, střídavě v sirotčincích a rodinách pěstounů. V šestnácti se poprvé vdala. Jejím vyvoleným se stal James Dougherty. Sňatek byl předem plánován a měl zabránit tomu, aby se Marylin už nemusela vrátit do sirotčince. James patřil k obchodnímu loďstvu a po většinu času byl pryč od své ženy. Manželství trvalo pouhý rok.
V té době pracovala v továrně na padáky, kde ji objevil fotograf David Conover. Brzy poté začala pracovat v modelingové agentuře Blue Book. Fotila reklamy na potraviny, ale také erotické snímky, které se později objevily v kalendáři nazvaném Golden Dreams. Stala se z ní „pin-up girl“, jejíž fotky si američtí vojáci lepili na dvířka skříněk.
V roce 1952 vyšel poprvé časopis Playboy a Marilyn byla historicky první playmate. Vzniklá aféra jí posloužila jako dobrá reklama - jedna z největších produkčních společností 20th Century Fox ji nabídla smlouvu.
A pak se rozzářila světla ramp. Hned zkraje vytvořila dvě zajímavé postavy. Vyšinutost v roli psychopatické vychovatelky dětí Nell v ponurém filmu Neobtěžuj se klepáním jí náramně slušela. Ve druhém snímku Niagara byla chladnokrevnou a záletnou Rose. Film se vyznačuje nejdelším záběrem ženské chůze v dějinách kinematografie a MM si pro natočení scény údajně uřízla podpatek u pravé boty o centimetr, čímž získala pověstné vlnění boků připomínající pohyb pístů.
-
Marilyn Monroe na pláži se svým psem Rufflesem (1947) zdroj: ČTK/AP -
Marilyn Monroe po příletu do New Yorku, kde chtěla strávit nějaký čas před odjezdem do Anglie na natáčení filmu Princ a tanečnice (1957) zdroj: ČTK/AP
Další snímky (Muži mají radši blondýnky, Jak si vzít milionáře) se už nesly ve znamení rolí atraktivní přihlouplé blondýnky. Mezitím se Marilyn znovu vdala. Půlroční manželství se světovou baseballovou jedničkou Joem DiMaggiem bylo divoké, protože DiMaggio těžko nesl slávu své ženy.
MM měla větší ambice: „Chci se stát skutečnou umělkyní a nevyvolávat jen erotické choutky. Nechci, aby mě publiku prodávali jako celuloidové afrodiziakum,“ přála si. Utekla do New Yorku studovat herectví a s fotografem Miltonem Greenem založila vlastní společnost Marilyn Monroe Production na výrobu filmů, v jejíž produkci pak vznikl film Princ a tanečnice.
To už byla provdaná za dramatika Arthura Millera, který kvůli ní opustil ženu a dvě děti. A ona kvůli němu konvertovala k judaismu. Pak přišla nabídka na film Někdo to rád horké, Arthur ji přemlouval a ona zuřila, nebude hrát další roli hloupé ženské, co nerozezná mužské od děvčat. Nakonec ale kývla.
Podle filmového historika Věroslava Háby roli v jedné z nejúspěšnějších komedií všech dob přijala i částečně proto, že už za sebou měla určité problémy a zas tolik si vybírat nemohla. „Měla i smlouvu s tím, že musí natočit i určitý počet filmů,“ vysvětlil.
-
Marilyn Monroe v šatech z filmu Páni mají radši blondýnky (1953) zdroj: ČTK/AP -
Marilyn Monroe pózuje podle scény ve filmu Páni mají radši blondýnky (1953) zdroj: ČTK/AP
Při natáčení na ni často museli čekat hodiny, vysloužila si pověst nezodpovědné, rozmazlené a nesnesitelné hvězdy. Přes všechno utrpení herců a štábu se snímek z roku 1959 s Jackem Lemmonem a Tonym Curtisem stal kasovním trhákem, Marilyn při něm ovšem zažila i další ze svých několika potratů. Přesto je Sugar její nejznámější rolí.
Aby mohla uplatnit svou celoživotní touhu stát se herečkou vážných rolí, Miller pro ni napsal scénář k filmu Mustangové (1961). Po jeho natočení zemřel Marilynin filmový partner Clark Gable na infarkt a jeho žena ji obvinila z toho, že svými rozmary během filmování přispěla k jeho smrti. Navíc film u diváků propadl a rozpadlo se i manželství s Arthurem Millerem. Následovala nešťastná aféra s bratry Kennedyovými poté, co Monroe zazpívala prezidentovi v roce 1962 v odvážných šatech na jeho narozeninách, což vedlo ke spekulacím, že jejich vztah není jen přátelský. Začalo se hovořit i o jejích kontaktech s FBI.
„Ve mně je mnoho lidí. Jde z nich na mě hrůza,“ nechala se slyšet Monroe. Sama, opuštěná, se hroutila do zoufalství, selhávala v práci a utíkala k práškům: „Kariéra je báječná věc, ale když je v noci zima, člověk se k ní nemůže přitulit.“ Zážitky z traumatizujícího dětství se jí vracely v podobě psychických poruch. A tak utíkala k lékům stále častěji a víc.
Její konec dodnes provázejí pochybnosti. Neobvykle velké množství léků nalezených v její krvi a nejasnosti při vyšetřování podporovaly četné spiklenecké teorie o možnosti vraždy. Rovněž pokusy o znovuotevření vyšetřování po dvaceti letech od její smrti ztroskotaly.
A tak zůstaly jen dohady a taky vzpomínky podobné těm, jako měl fotograf Bert Stern: „Marilyn byla tím samým větrem a závanem, který maluje básník Blake okolo svaté postavy. Byla světlem, bohyní i měsícem. Dálkou i snem, tajemstvím i nebezpečím.“
Reportáž Lukáše Dolanského
I kdyby Marilyn předčasně neskonala, podle historika Háby by dnes už žádné role nehrála. Zůstala by ale jako vždy sama sebou.