Sciacca/Sicílie - Sciacca (čti Šaka) je jedno ze sicilských přístavních měst na jihozápadním pobřeží ostrova. Patří mezi ta městečka, která se mohou chlubit neopakovatelnou atmosférou, jež láká nejen turisty, ale i umělce. Je poměrně ostře rozděleno na dvě části. V horní se nacházejí měšťanské domy a paláce šlechty, které připomínají dnes již zašlou slávu regionálního centra. Dolní, přístavní část má co do honosnosti značně daleko. Malé jednoduché domky jsou na kopci sbíhajícím k moři na sebe typicky sicilsky naskládané. Obě části pak spojují dílny a ateliéry umělců, kteří odjakživa bourali konvence a překračovali společenskou hierarchii.
Sicilské oblázky
Při procházce městem každého turistu zaujme, že hlavní dvě třídy jsou lemované obchůdky s keramikou, kterou povětšinou umělci vyrábějí v zadních dílnách. Pozornému divákovi neujde fakt, že každá dílna i dílnička se vyznačuje svým osobitým dekorem, ať už se jedná o specifickou barevnost, nebo originální motiv. Produkty jsou pak vystavovány na dveřích, zdech a v různých prostorách, které nabízí město vybudované na i ve skále.
V jednom typickém sicilském vnitrobloku, v jehož prostorách vysekaných do skály vznikly zajímavé výstavní místnosti, jsem potkala umělce Glulia Lorubbia. Od ostatních místních výtvarníků se lišil nejenom tím, že nedělal keramiku, ale navrch ke svému dílu přidal dojímavý příběh.
V té záplavě keramiky jeho výtvarný projev nutně zaujal, třebaže k profesionalitě zručných řemeslníků měl daleko. Glulio se totiž vyjadřuje skrze oblázky, které na plážích sbíráme snad všichni, a to i přesto, že nás na konci pobytu čeká těžké loučení s větší částí z nich. Lorubbio tento přírodní materiál zpracovává naivistickým až diletantským způsobem, z něhož však na diváka přechází příjemný pocit sounáležitosti, kterým se většinou vyznačují díla samouků či tzv. naivních umělců. A nejenom to, z jeho oblázkových obrázků dýchal klid a zřetelná něha.
Na mou otázku, proč tomu tak je, se mi od výtvarníka dostalo vysvětlení: „Do svých třiceti let jsem se živil vším možným, jen ne uměním. Pak mi náhle zemřela matka a všechno se změnilo. Nevěděl jsem, jak dál a přemýšlel, co mám vlastně v životě dělat. Jednou jsem seděl na kamenité pláži, nohy mi omývalo moře a já, hodně smutný, jsem koukal do vody. Najednou jsem v těch oblázcích uviděl tvář své matky. Usmívala se na mne. Poprvé od jejího odchodu jsem pocítil klid. S jejím mizejícím obrazem odešel i můj smutek, moje zmatenost, můj starý život, jen ty oblázky tam zůstaly.“
Přiznávám, že na mě jeho vyprávění zapůsobilo, i přes moji českou skepsi. Ačkoli na cestách nekupuji umělecké výtvory, tentokrát jsem s jedním drobným oblázkovým dílkem odcházela. Kdykoli se na něj podívám, pociťuji uspokojení, aniž bych nějak zvažovala jeho uměleckou hodnotu či se pozastavovala nad pravdivostí motivačního příběhu. Mám ho prostě ráda.