Praha - Již jako sedmnáctiletá hrála Jiřina Štěpničková na prknech Národního divadla a krátce poté už šla z role do role. Po válce však upadla v nemilost režimu a po nezdařeném pokusu o emigraci byla odsouzena za vlastizradu a strávila deset let ve vězení. Tragické zklamání jí tehdy připravilo několik kolegyň z vinohradského divadla, které podepsaly petici požadující pro ni v procesu trest smrti. Nakonec dostala 15 let, z nichž si nakonec odseděla necelých deset. Štěpničková, k jejímž nejslavnějším rolím patří Maryša (ve filmu i na divadle) či Viktorka z filmu Babička, hrála většinou postavy tragické, zpočátku nešťastně zamilované venkovské dívky. Ztvárnila ale i řadu rolí žen, jež se nepřízni osudu energicky postavily a díky činorodosti a smyslu pro humor statečně obstály.
Štěpničková - za úspěch se platí – za vlastizradu si nakonec odseděla 10 let
Taková byla Jiřina Štěpničková i v životě. Narodila se 3. dubna 1912 v Praze. Přes rozhodnutí otce, aby šla studovat obchodní akademii, tajně složila zkoušky na konzervatoř. Když se to otec po roce dozvěděl, musela odejít z domova. Od roku 1928 hrála v Osvobozeném divadle, než jako sedmnáctiletá napsala dopis s žádostí o přijetí šéfovi činohry Národního divadla. A dostala šanci - po hostování získala v osmnácti letech na první scéně angažmá.
Záhy upoutala pozornost diváků i kritiky, která o ní mimo jiné napsala, že ženy v jejím podání v sobě nesou jakési tragické předurčení. U filmu debutovala v roce 1931 ve snímcích Muži v ofsajdu a frašce Miláček pluku, zahrála si i v komediích Hrdinný kapitán Korkorán či Jedenácté přikázání. Oslnila rolí Maryši - v ND poprvé v roce 1933 a dva roky nato i v její filmové verzi, která získala ocenění na festivalu v Benátkách.
Odmítla se zaplést nejen s nacisty, ale i s komunisty
Ve čtyřiadvaceti odešla Štěpničková do Městských divadel pražských, kam tehdy patřilo i Divadlo na Vinohradech, na jehož prknech působila až do roku 1951. Zároveň dále točila filmy, pro své filmy ji dokonce chtěli získat nacisté, nicméně jako jedna z mála hereček jim dala košem, a tak se nikdy v německých filmech neobjevila. Přesto po válce upadla v nemilost. A ani v divadle už mnoho příležitostí nedostala.
V roce 1947 pobývala krátce v Londýně, kde se jí v dubnu narodil syn Jiří, za jehož otce, malíře Jana Samce, se v Anglii krátce předtím provdala v jeho nepřítomnosti na velvyslanectví. Manželství ale nemělo dlouhého trvání a posléze bylo rozvedeno. Do vlasti se vrátila v roce 1948 a záhy poté se ocitla v hledáčku komunistické státní policie. Nicméně celá akce skončila podobně jako v případě nacistů – Štěpničková se zaplést nechtěla. Ale tentokrát byl trest mnohem horší - přišla o milovanou práci, přestala se objevovat před televizní kamerou, v divadle dostávala stále méně příležitostí.
Po návratu v únoru 1948 hrála titulní roli ve Svaté Janě ve vinohradském divadle. Na závěrečnou modlitbu „Ó Bože, který jsi stvořil tuto krásnou zemi, jak dlouho to potrvá, než bude s to přijmout své svaté?“ reagovalo publikum bouřlivým potleskem, což komunisté označili za politickou provokaci.
Past tajné policie sklapla – Štěpničková skončila na 10 let v kriminále
Osudný se Jiřině Štěpničkové stal rok 1951, kdy dostala dopis, v němž ji režisér František Čáp, s nímž za války natočila několik filmů, vyzýval, aby za ním utekla do západního Německa, a nabízel jí tam práci: „Přijeď, holka, mám pro tebe práci.“ Herečka se k tomuto zoufalému kroku odhodlala a v říjnu 1951 se se čtyřletým synkem vydala ilegálně překročit hranice. Netušila, že jde o zinscenovanou past tajné policie - dopis byl falešný a převaděč byl nastrčený agent. Stala se tak obětí akce, kterou komunistická tajná policie nazvala Generální prevence - akci se věnoval i jeden díl Příběhů železné opony.
Skupina odjela vlakem k německým hranicím, kde měli sraz s najatým převaděčem, patrně spolupracovníkem StB. Po vyčerpávajícím pochodu došli k místu, kde průvodce zavelel k úprku. Vzápětí zmizel. Ozvala se střelba a skupina štvanců se rozprchla. Jiřina se zoufale snažila doběhnout k místu, kde mělo být údajně Německo. Marně.
Proces, na který Jiřina Štěpničková čekala v pankrácké věznici až do 2. prosince 1952, trval pouhé dva dny, prokurátorka žádala trest nejvyšší. K tomu využila i vynucenou petici z vinohradského divadla, kterou podle vzpomínkové knihy herečky Vlasty Chramostové z roku 1999 podepsaly herečky Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková.
O její vině bylo předem rozhodnuto. Dostala 15 let vězení, z nichž si v pankrácké věznici odseděla necelých deset. Její syn skončil v dětském domově. Po mnoha žádostech o milost, které střídavě sepisovala její sestra a někteří kolegové: národní umělci Zdeněk Štěpánek, Zdenka Baldová, František Smolík, laureát státní ceny Karel Höger a přední herci Národního divadla Vlasta Fabiánová a Jaroslav Vojta, byla podmínečně propuštěna v roce 1960. Dva měsíce před prezidentskou amnestií.
Syn Jiří krátce po její smrti natočil seriál o Gottwaldovi
Ještě než ale byla v roce 1968 rehabilitována, sháněla jen těžko práci ve svém oboru. Až po dlouhých přímluvách dostala na podzim 1961 angažmá v divadle v Kladně a od další sezony hrála v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Hrála také v řadě televizních filmů a v několika seriálech.
Jiřina Štěpničková zemřela 5. září 1985 v Praze. Na podzim téhož roku začal režisér Evžen Sokolovský natáčet televizní seriál o Klementu Gottwaldovi, v němž hlavní roli vytvořil její syn Jiří Štěpnička.
Životopis známe herečky s pohnutým osudem vyšel i knižně pod názvem: Jiřina Štěpničková - Herečka v pasti