Před nedávnem připravila k vydání básnickou sbírku Hrana. Ta vyjde Viole Fischerové až posmrtně. Psát poezii začala Viola Fischerová už na gymnáziu. Její první básně v 50. letech v Československu nevycházely.
V letech 1963-1968 pracovala v literárně-dramatickém oddělení Československého rozhlasu, po srpnu 1968 emigrovala do Švýcarska. V roce 1985 přesídlila do Německa, od té doby až do poloviny 90. let, kdy se vrátila do ČR, také spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa.
Reportáž Petra Viziny
Jejím opožděným knižním debutem byla kniha Zádušní básně za Pavla Buksu. Vyšla v roce 1993, ale napsaná byla už v letech 1985 a 1986. Poté vydala mimo jiné sbírky Babí hodina, Jak pápěří, Matečná samota a Písečné dítě.
Viola Fischerová byla dcerou filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894 -1973), prvního rektora na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci. Občanským jménem se jmenovala Viola Jedličková, podle manžela Josefa Jedličky.
Erik Lukavský, překladatel a vydavatel: „Tak jak psala Viola Fischerová, dneska nikdo nepíše. To byla čistá poezie, intimní, kde se nebála říct na sebe spoustu věcí.“
Radka Denemarková, dramatička: „To byl člověk nesmírně zvídavý a mladistvý. Já neznám mnoho lidí, kteří by byli jako ona.“
Petr Borkovec, básník a organizátor literárních večerů: „Velmi rád jsem ji vždycky kombinoval s těmi nejmladšími lidmi a s nejmladší poezií.“
