Devítka posledních z planety Lorien povážlivě řídne. Loví je postupně a neúprosně, aby vyhladili jejich rod. Teen story skoro stejně cool jako blbá - což spolu nezřídka chodí ruku v ruce. Jmenuje se John Smith, aby na sebe moc neupozorňoval (což u většiny lidí, kterým se představuje, vyvolává otázku, jakže se vlastně jmenuje doopravdy). Vypadá jako teenager, ale je to ve skutečnosti mimozemšťan, s mnohem přijatelnějšími fyzickými parametry, nežli má E.T., což ocení zejména adolescentní děvčata. V některých situacích ale naopak vypadá jako mimozemšťan, který je ve skutečnosti teenagerem, což vzbudí zájem spolužačky Sarah, která se jinak kamarádí jen se svým fotoaparátem Nikonem (bez „product placementu“ ani ránu).
Recenze: Jsem číslo čtyři
Ve stylu „modrá je dobrá“, v němž si mimozemšťané (viz Avatar) evidentně libují, se Johnovi, když se opravdu, ale opravdu naštve, lyne z dlaní modrá zář, což se hodí, nejen když jdete v noci potmě na záchod, ale dává vám nadpozemskou sílu, když chcete někomu rozbít hubu nebo musíte vykostit pár kosmických monster. A něco z toho vás, v tomhle příběhu o záchraně posledních svého druhu, určitě potrefí.
Právě dostali „trojku“, hádejte, kdo bude další na řadě
Nejhorší ale je, že mimozemšťan John má netušené schopnosti, které se musí naučit ovládat. Jak ale ovládnout něco, o čem nemáte potuchy (ptá se šťouravý divák, který si to zbytečně komplikuje)? Zpočátku to opravdu moc nejde, i když mu přitom vydatně pomáhá jeho průvodce z Lorien Henri, který je něco mezi tátou, mámou, osobním ochráncem a chytrou horákyní (což všechno jsou osoby, jejichž pomoc John průběžně potřebuje).
Tihle dva neustále kličkují nepřátelským světem a mění své dočasné domovy, až dorazí do městečka Paradise v Ohiu, kde se bude lámat chleba. První tři z Lorien to už mají za sebou, John má číslo čtyři, a tak bude Paradise zřejmě jeho poslední adresa, neboť je na řadě a může se pomalu chystat do penálu. S čenichy nízko u země totiž větří jeho stopu dvoumetroví vidláci, kteří z důvodů, které nikdo moc nevysvětluje, vybíjejí „lorienskou devítku“ systematicky v číselném pořadí. Jsou to nabušení Megadoriáni se zkaženými zuby a potetovanými lebkami, zabijáci a čističi, kteří poté, co zlikvidovali planetu Lorien, nyní musí (jen oni vědí, proč vlastně) zlikvidovat i jejích posledních devět obyvatel. Zatím jim to jde docela od ruky.
Bez slušného scénáře na plac nelez
Uvedený slepenec působí spíše jako popisek k dementní videohře, kde si to rozdávají zlí, hodní a pes, který dokáže zmutovat v monstrum. Ale kupodivu i z tohoto blábolu nakonec vznikl film, a to dokonce v producentské garanci Stevena Spielberga a Michaela Baye (kam jenom tenhle filmový svět spěje?). Přestože prakticky všichni, kteří si v něm zahráli – tj. herecké naděje z druhého sledu a slušně jim sekundující Timothy Olyphant - sborově tvrdí, že na ně udělal scénář hluboký dojem (jinak by to přece nevzali).
Řekl bych, že právě on je největší slabinou rozpačitého snímku, ve kterém se toho, až na pár počítačových bojovek, moc neděje. Něco lze sice hodit na jednorozměrnou literární předlohu, která zatím velkou díru do teenagerovského světa neudělala, za zbytek ale může tým, vedený momentálně slušně rozjetým režisér D. J. Carusem (Oko dravce, Disturbia). Ten, jako by si rozvzpomněl na svoji televizní seriálovou minulost, natočil Čtyřku v aranžmá vlažně thrillerové pilotní upoutávky k budoucí sérii, ve které se jen orientačně seznámíte s výchozími figurami a širším rámcem jejich příběhu.
Jestli se vrátí, bude ještě hůř
Všechno totiž směřuje k závěrečné sekvenci, ve které štvanci z Lorien odjíždějí na motorce Ducati vstříc dalšímu „produkt placementu“ a dalším dobrodružstvím, rozechvělá Sarah a napravené pako Mark jim z Paradise mávají – a vy máte (zřejmě oprávněně) tísnivý pocit, že vás tímto chtějí ujistit, že se brzy zase vrátí. Kromě tichého, nepatřičného přání, aby si to s nimi záložní komando Megadoriánů cestou vyřídilo dřív, než to stihnou, „objevných“ dialogů typu „Dobře je ti tam, kde tě mají rádi“ a zjištění, že Red Bull pijí jen srágory, vám Čtyřka již o moc víc nenabízí. Možná ještě lítost nad promarněnou šancí. Kdyby totiž byla ještě o něco blbější, mohla by se v tomto rangu stát kultovní. Takhle doklopýtala jen na půl cesty, do šedé zóny mezi nudou a ptákovinou.
I AM NUMBER FOUR. USA 2011, 109 min., české titulky. Režie: D. J. Caruso. Scénář: Alfred Gough, Miles Millar, Marti Noxon. Kamera: Guillermo Navarro. Hudba: Trevor Rabin. Hrají: Alex Pettyfer (John/Číslo čtyři), Timothy Olyphant (Henri), Teresa Palmerová (Číslo šest), Diana Argonová (Sarah), Allan McAuliffe (Sam), Kevin Furane (Mogadoriánský velitel). V kinech od 7. dubna.
- Jsem číslo čtyři zdroj: Falcon / Dream Works http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2457/245640.jpg
- Jsem číslo čtyři zdroj: Falcon / Dream Works http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2457/245642.jpg
- Jsem číslo čtyři zdroj: Falcon / Dream Works http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2457/245639.jpg
- Jsem číslo čtyři zdroj: Falcon / Dream Works http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2457/245644.jpg
- Jsem číslo čtyři zdroj: Falcon / Dream Works http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2457/245643.jpg
- Jsem číslo čtyři zdroj: Falcon / Dream Works http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2457/245636.jpg